Nepovažuji reformu cestou změny zakládacích smluv za prvořadý úkol.
Postavení Británie v Evropské unii bylo vždy trochu odlišné, Británie se nechce podílet na projektu společné měny, není členem Schengenského prostoru a podíváme-li se na geometrii evropské integrace, stojí stranou řady dalších společných projektů. Je pochopitelné, že vedle stále více semknutého integračního jádra, do kterého dnes aktivně směřuje i Česká republika, se může Británie cítit trochu upozaděna. Toto postavení mimo hlavní integrační proud je ale její vlastní volba a výsledek dlouhodobé politiky.
Ne že by Británie bez unie nepřežila, ale jak již lapidárně řekl Tony Blair: „Bylo by bláznivé se oddělit od největší politické unie a největšího trhu, který leží na našem prahu.“ Ostatně i současní labouristé myšlenku vystoupení Británie z Unie vehementně odmítají. Pro Británii je dnes nejdůležitější vnitřní trh a jeho úplné dobudování, a v tom najde podporu i u řady svých evropských partnerů. Vystoupení z unie by mělo pro Británii především značné ekonomické důsledky. Pokud se podíváme na obchodní výměnu, je EU nejvýznamnějším obchodním partnerem Británie a představuje 46 % britského exportu zboží a služeb a podílí se na 51 % dovozu.
Také Evropská unie by jistě dokázala být funkční i bez Británie. Ve světle ruské agrese na Krymu ale nesmíme zapomínat na zásadní úlohu Londýna v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky Unie. Tady Británie představuje rozhodně těžkou váhu a tento rozměr unijní politiky by byl jejím odchodem nepochybně oslaben.
Ultimativní rétorika z obou stran kanálu La Manche je navíc umocněna atmosférou vnitropolitického boje před evropskými volbami a stoupajícími preferencemi britských euroskeptiků ze Strany za nezávislosti Spojeného království (UKIP). Tento trend ostatně není vlastní jen Británii, obavy z posílení extrémních euroskeptických stran panují na celém kontinentu.
V té souvislosti do jisté míry chápu vstřícný postoj německého ministra financí a ochotu zabývat se zvláštním postavením Británie v Evropské unii. Společný článek obou ministrů financí ve Financial Times zdůrazňuje, že je třeba zajistit, aby členské státy stojící mimo eurozónu nebyly systematicky znevýhodňovány a že je nutné zajistit férový přístup k zemím účastnícím se jednotného trhu, ale stojícím mimo jednotnou měnu. Nesdílím tento názor o nevýhodném postavení těchto členských států, ani nejsem přesvědčen o tom, že by nejlepším řešením byla změna primárního práva. Navíc je potřeba se velmi hlasitě ptát, zdali jde skutečně o prioritu, kterou by nyní měla Evropská unie řešit, nebo se jen řítíme do obšírné diskuse o (nedůležitých) problémech filozofického a politického charakteru, jejímž výsledkem může být zastínění skutečně akutních problémů?
EU musí řešit mnohem naléhavější otázky na poli ekonomickém a sociálním, v oblasti energetické bezpečnosti a diverzifikace dodávek energií. Jak v týdnu naznačil na návštěvě Londýna italský premiér Matteo Renzi – Evropa má teď jiné starosti, změna smluv není na pořadu dne. Ani já nepovažuji reformu cestou změny zakládacích smluv za prvořadý úkol. Česká republika by měla v této otázce být konstruktivní a ne ultimativní. Pro nás je důležitá funkční Evropská unie, a to ať s Británií nebo bez ní. Věřím ale, že tak otázka stát nebude, protože jedinečnost Evropské unie spočívá ve schopnosti dosažení konsensu.
