České ekonomice se nedaří a lidé jsou zklamaní a znechucení. Místo ekonomické krize tady máme krizi důvěry v celý státní systém. A politici před tím zavírají oči.
Pokud by se v České republice ocitl neznalý cizinec ze zaostalé země, na první pohled bychom na něj udělali dojem. Lidé jsou hezky oblečení, na ulicích je spousta aut, obchody jsou plné zboží. Pokud by se ale díval na makroekonomické statistiky, viděl by zemi, kde se lidé dnes mají hůř než včera. A pokud by mluvil s lidmi na ulici, cítil by zklamání, znechucení a i to nejhorší, co může jakoukoliv společnost potkat – rezignaci.
Česká kultura je založena na tom, že vždycky všechno nakonec zvládneme. Nejsme největší bojovníci na světě, ale věříme, že dokážeme najít vhodnou cestu a dosáhnout toho, co chceme. Poslední roky nám ale tuto iluzi berou. Většinově jsme si vybrali cestu úspor a věřili jsme, že nám to zaručí novou prosperitu. Místo toho nás „vláda rozpočtové odpovědnosti“ zavedla na poušť nejhorší ekonomické recese v dějinách. Většinově jsme chtěli omezit podvody a uplácení, ale místo toho „vláda boje proti korupci“ učinila z vyvádění veřejných peněz do soukromých kapes úhelný kámen své existence a z nahrávání, udávání a lhaní zkusila učinit běžnou normu života.
Naštěstí jí to neprošlo, ale zdá se, že své selhání nepochopila. Jak jinak si vyložit ty neuvěřitelné mediální výstupy pana expremiéra, který místo toho, aby se kál a neupozorňoval na to, co může jeho politickou stranu zabít, znovu a znovu ukazuje, jak naprosto odtržený od reality je? Jak jinak si vyložit brutální útoky na ty, kteří mají v popisu práce stíhat trestnou činnost a dělají to bez ohledu na to, jestli se to líbí, nebo ne? Kdyby to nebylo tak smutné, člověk by se mohl bavit tím, jak flexibilně se někteří (ex)politici umí přesunout od motta padni, komu padni k operačnímu modu zloděj křičí chyťte zloděje.
Přitom pokud je tady jedna věc, kterou Česká republika potřebuje změnit, tak je to právě politická kultura a pocit, že „vyvoleným“ tu projde naprosto všechno. Vláda může měnit hospodářskou politiku, jak bude chtít, pokud ale nezlomí nevíru většiny občanů v budoucnost, bude to marná práce.
Kdyby chtěla proti všeobjímající rezignaci a nechuti něco skutečně udělat nastupující vláda, měla by začít sama u sebe. Nulová legitimita, nevyjasněné finanční toky minimálně jednoho z jejích významných členů a utajené zadání rozhodně nejsou cestou, jak lidem vrátit důvěru v politiky a v politický systém, jak ho zatím známe.
Možná jen všichni sázejí na to, že Češi jsou pasivní a dá se s nimi manipulovat. Možná si všichni myslí, že znechucení z toho, jak špatně se nám daří kvůli tomu, že politická reprezentace posledních let zcela rezignovala na to, proč si ji lidé zvolili, se projeví jen trochu jinou distribucí hlasů v příštích volbách. Možná někteří žijí v iluzi, že stačí do ekonomiky nacpat trochu peněz s pomocí vyšších investic a navýšení minimální mzdy.
Jenže jen málokdo chápe, že se mění něco zásadního. A že pokud správnou cestu z této krize důvěry nenajdou stávající politici, čeká nás velmi nepříjemná změna. Nedávné rasové nepokoje jsou jen nenápadným náznakem toho, co by nás mohlo čekat. A místo schopnosti vždy si poradit se nejviditelnější národní vlastností může stát hlasitá nenávist dosud mlčící většiny vůči těm, kteří jsou jiní.
Rychlé komentáře autora k ekonomickému dění najdete na jeho Twitter účtu @prouzatomas. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
Dobrý den, <br /><br />díky za další krásný & výstižný článek! Je až neuvěřitelné, kolik si Češi nechají líbit a přesto si udržují vytrvalost překonávat překážky a problémy. Nejsmutnější pro mě je obraz té lidské povahy Českého národa, který zachycuje naší agresivní povahu na silnicích a zároveň slabost umět se postavit a vzdorovat politické frašce a bezpráví, které tu celé ty roky svírá naší