Třicet českých národních stříbrných Jiřího Rusnoka

V prezidentské volební kampani veřejně učiněná – a poté jistě několikrát soukromě opakovaná – nabídka místa v bankovní radě centrální banky bezpochyby Jiřího Rusnoka potěšila. Není přitom pochyb, že vzhledem ke svým zkušenostem ze státního i soukromého sektoru by se do bankovní rady hodil a byl by silným kandidátem i bez hlavní role v truchlohře, kterou nyní hraje. Co je tedy na židli v bankovní radě tak zajímavého, že se člověku, který se o sebe uměl vždycky postarat, vyplatí dělat tak neuvěřitelné kompromisy?

Jiřímu Rusnokovi zbývá do důchodu zhruba 11 let, dva šestileté mandáty v bankovní radě by je krásně pokryly. Navíc nová role ve vládní exekutivě mu přinese zajímavé zkušenosti s tím, co by mělo být novu rolí České národní banky v době nízké inflace a ekonomické stagnace: s podporou české ekonomiky. Česká národní banka v poslední době opatrně ohledává půdu a její příprava na devizové intervence ukazuje, že ochota podpořit ekonomický růst tady ze strany centrální banky je.

Tlak na kurz měny je klasickým nástrojem centrálních bank, Česká národní banka má ale v ruce ještě jeden významný nástroj – přímou podporu ekonomiky. Nemám tím na mysli klasický tisk peněz, který praktikují některé jiné centrální banky, ale dva jiné způsoby podpory ekonomického růstu. Tím prvním je zlepšení přístupu k úvěrům zejména pro malé a střední podniky, které sice vlády posledních let vždy verbálně podporují, ale reálně jim spíše komplikují život a zvedají náklady. Přístupnější financování by jistě mohlo některým malým firmám pomoci překonat nástrahy, které na ně předchozí vlády připravily.

Druhým – a mnohem důležitějším – nástrojem národní banky by mohla být možnost pomoci vládě vybírat investice s největším multiplikačním efektem. Ať se nám to líbí, nebo ne, jakákoliv vláda bude v příštích letech udržovat schodek veřejných financí okolo tří procent a zvyšovat vládní výdaje, aby pomohla znovu nastartovat zaostávající českou ekonomiku. A proto bychom měli hledat cesty, jak zajistit co nejvyšší návratnost těchto investic (a snížit riziko toho, že si každý ministr postaví výdajový program podle svých osobních priorit bez ohledu na celkový přínos pro českou ekonomiku). Národní banka by v této debatě mohla – a měla – být velmi důrazně slyšet. Intelektuální kapacitu na to má, záleží ale na její ochotě a odvaze. Otázkou je, jestli by nový člen bankovní rady, který je pro vytoužené místo udělat cokoliv, byl zrovna tím, kdo bude mít odvahu kritizovat vládu za špatná ekonomická rozhodnutí.

A pak je tady ještě jedna funkce České národní banky, která může být pro dlouhodobě a strategicky uvažujícího člověka velmi atraktivní – dohled nad finančním trhem. Centrální banka má v ruce mnoho nenápadných, ale o to účinnějších nástrojů na to, jak ovlivnit ziskovost finančních institucí. A člověk s dostatečnými zkušenostmi a vazbami by jistě uměl tyto nástroje využít.

Jak je vidět, možnost usednout v centrální bance umí některé lidi zbavit veškerých zábran. Česká národní banka je jistě přitažlivá instituce – a pokud bude náhodou Parlament vzhledem k současné situaci plánovat úpravu prezidentských pravomocí, neměl by zapomenout na úpravu jmenování členů bankovní rady. Pokud by museli stejně jako ústavní soudci projít schválením v Senátu, možná by bylo složitější některé lidi motivovat slibem pohodlné židle. Nebo je to příliš naivní představa?