Pátý prezident v téměř třicetileté historii Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR (SOCR ČR) má celkem jasné vize. Důrazná ochrana zájmů členů, investice do modernizace, digitalizace, posilování svazu a co největší spolupráce. K jejich naplnění hodlá využít své zkušenosti ze státní správy, komerční sféry i evropské agendy. Energii chce investovat hlavně do společného tahu za jeden konec provazu a věří, že se mu podaří nadchnout i ostatní. Plánuje totiž lidi spojovat, ne rozdělovat.
Nový prezident SOCR ČR bude z krátkodobého pohledu pracovat hlavně na legislativě a posilování role svazu, rád by také opět do jeho řad přivítal bývalé členy i non-foodové řetězce. Členům svazu chce co nejvíce zjednodušovat život. V dlouhodobém horizontu se ale také zaměří na problematiku plastů, zamezení plýtvání potravinami či nakládání s potravinovým odpadem.
Které své profesní zkušenosti a znalosti považujete za klíčové pro výkon prezidentské role svazu?
Několikrát jsem založil firmu, vím, jak se řídí byznys, několikrát jsem působil ve vysoké funkci ve státní správě, znám politické zákulisí a vím, jak funguje politicko-administrativní systém. Žil jsem v zahraničí a už jsem si mnohokrát ověřil, jak obrovskou výhodou to je – umím se podívat ven, nejsem mentálně zavřený v české kotlině, což je mnohdy největší slabina české politické debaty a schopnosti přicházet s funkčními řešeními. Nesmírně nás jako zemi brzdí, že se nedíváme na to, jak věci mohou jednodušeji fungovat po zahraničních vzorech, ale hádáme se o nějakou jinou, specificky česku cestu. Za výhodu považuji, že nepřicházím z oblasti obchodu, takže si nenesu historicky žádnou zátěž různých špatných vztahů a neomezuje mne, kdo s kým mluví a kdo s kým nemluví. Pokud celému obchodu něco zásadně ubližuje, tak je to právě tohle historické břemeno. Vždy tu samozřejmě bude nějakých deset procent rozdílných zájmů mezi různými segmenty obchodu. Ale stále můžeme pracovat na těch devadesáti, jež pomohou všem. Teď jako obchod zbytečně taháme za kratší konec provazu. A myslím, že bychom měli tahat za ten delší. My jsme ti, kteří dostávají zboží a služby k lidem, umíme je motivovat k nákupu, my jsme ti, kteří drží ceny na rozumné úrovni. Můj jednoduchý vzkaz je, že chci dělat věci dohromady a dává mi smysl je dělat dohromady.
S jakými vizemi a ideály vstupujete na pozici šéfa jednoho z největších profesních svazů v ČR?
Svaz dnes reprezentuje nějakých šestnáct procent HDP a mám pocit, že to málokdo vnímá. I řada politiků opakuje mantru, že Česko rovná se průmysl. Jenže ten tvoří třicet procent HDP, není to většina. Vnímám průmysl jako současnost naší země, ale ne jako její budoucnost. Pokud nemáme být navěky chudou montovnou Evropy, tak budoucnost musí být jiná.
Jaká?
V obchodu a službách. Umíme spoustu věcí, máme šikovné lidi, ale chybí tu trochu schopnost státu tyhle věci podporovat. Primárně jde podpora státu do těch starých věcí, které zemi udržují teď, ale rozhodně ji neudrží do budoucna. Takže jednou z mých vizí je pracovat na tom, abychom nezaostávali za zbytkem Evropy, ale rozvíjeli se. Investovali do modernizace, digitalizace. Ať už se podívám na jakýkoli sektor obchodu či služeb, tak je to dnes už v podstatě nějaká forma digitální ekonomiky. Obchodní řetězec je dnes už především technologicko-logistická firma, už to dávno nejsou jen prodavačky za pokladnou. A musíme být schopni reagovat i na to, jak se mění zákazníci a jak se mění způsob života, úpravou a rozšiřováním služeb – a stát by tomu měl legislativou i dalšími kroky pomáhat, ne to brzdit nebo prodražovat.
Které změny jsou u zákazníků nejmarkantnější? Na co musí obchod umět reagovat?
Dnešní požadavek zákazníků je jiný, než byl před lety. Velkou hodnotu má především čas. Dnes čím dál tím více lidí říká: neberte mi čas, jsem ochoten si připlatit, když mi dodáte službu jednoduše. Lidé chtějí věci teď a tady, a to se s nastupující generací rozhodně nezmění. Z pohledu svazu by se naše aktivita měla soustředit na to, abychom našim členům otevírali možnosti k dělání co nejvíce co nejrůznějších aktivit. Jde o mravenčí práci, odstraňování zbytečných překážek, nesmyslností a byrokracie, aby bylo možné lépe rozvíjet to, co dává smysl.
Pojďme tedy k těm zbytečnostem a nesmyslnostem.
Těch je celá řada. Od drobností typu požadavků papírových dokumentů v digitálním století přes nesmyslné zavírání některých typů obchodů o některých státních svátcích či rozdílný výklad zákonů různými státními institucemi až po definici toho, co vlastně český stát chce pro zákazníky. Co je ta priorita – cena, kvalita, dostupnost, podíl české produkce? Stát by na to měl umět odpovědět – a také vysvětlit, jaký dopad to bude mít na zákazníky. A z pohledu do budoucna mezi ty nesmysly patří třeba neschopnost státu podpořit pokrytí celé země, včetně těch nezapadlejších vísek, rychlým internetem, aby mohli zákazníci některé typy služeb vůbec využívat.
K nesmyslnému zavírání se ještě dostaneme, ale co je tedy to, co chceme jako stát pro lidi?
Z mého pohledu jde o člověka, zákazníka a o zajištění co nejkvalitnějších potravin za co nejrozumnější cenu. Je tu stát, který dnes říká spíš: Postarejme se o naše zemědělce. Jsou třeba země, které mají cíl v potravinové soběstačnosti, což je něco, co v Česku není technicky možné, jiní chtějí národní potraviny, ale my nejsme schopni dnes definovat vůbec, co je „národní“ a „domácí“, když výrobce nakupuje maso v různých zemích Evropy. Takže si pojďme definovat, co vlastně chceme, pojďme si říct, co znamená „česká potravina“, protože ta dnešní definice nedává smysl. A pak pojďme hledat způsoby, jak ji podpořit aktivněji než dnes.
A nešlo by to propojit? Myslím právě onu podporu zemědělců a národních potravin s kvalitou a cenou.
Šlo, pokud je český zemědělec schopen to vyrobit v dostatečném množství a konzistentní kvalitě. A tím se dostáváme k tématu konkurenceschopnosti českého zemědělství s jinými. Dovážíme, protože nám české zemědělství není schopno nabídnout dostatečný objem produkce nebo neumí dodat stejně kvalitní výrobek za stejnou cenu jako jeho zahraniční konkurent. To samozřejmě vyvolává řadu otázek. Má německý zemědělec kvalitněji a efektivněji vyrobené potraviny, protože má větší dotace než ten český? Nebo umí lépe využívat moderní technologie v zemědělství a tím pádem šetří náklady, nebo si umí sehnat levnější pracovní sílu? Hledat odpovědi ovšem není úkolem obchodu, ale samotného zemědělství s příslušným resortním ministerstvem. Obchod opakovaně deklaruje, že má zájem o maximum kvalitního českého zboží za rozumnou cenu na svých pultech. Já jsem pro podporu zemědělců a potravinářů, je jen třeba jasně určit, za jakých podmínek. A tlačit hlavně na produktivitu, podpořit modernizaci českého zemědělství a potravinářství. Protože není možné mít nižší produktivitu než třeba rakouský zemědělec a tlačit na to, že chci dotaci nebo dokonce povinný nákup obchodními sítěmi za vyšší ceny. Naším cílem je udržet ceny, jak nejníže to je možné.
Co byste rád změnil, dělal jinak, kterým směrem posunul kormidlo řízení, na co naopak navázal?
Svaz funguje dobře, stojí na pevných základech a díky mé předchůdkyni Martě Novákové je na co navazovat. Kdybych musel stavět jeho základy, tak můžu zapomenout na nějaké vize. SOCR ČR historicky vždycky hledal na straně státní správy partnera, ale on tam nikdy nebyl. A teď má na Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR (MPO ČR) historicky prvního ministra, kterého zajímá vnitřní obchod. To tu opravdu nikdy nebylo. Na MPO ČR vždy dominovaly otázky průmyslu a energetiky a v případě obchodu je zajímal jen ten zahraniční. To je obrovská rarita.
Jak to běžně funguje v zahraničí?
Evropské státy mají vždy někoho, kdo se stará o vnitřní obchod. Buď ministerstvo, nebo minimálně silnou sekci, která se mu věnuje. Naproti tomu my jsme v situaci, kdy třeba stát nemá ani zmapováno, kolik je tu obchodů a prodejní plochy. Nemá data o situaci v terénu, takže často čteme třeba stesky o tom, že se někde uzavřel nějaký obchod. Ale co když už tam je otevřený jiný s jiným provozovatelem? V řadě případů totiž obslužnost zůstala, jen ji převzal někdo jiný, typicky jsou to asijští obchodníci. Je udivující, že v roce 2018 o tomhle stát nemá přehled. A abychom mohli vynášet nějaké soudy o tom, proč je situace taková a jak ji lze řešit, musíme k tomu nejdřív získat základní data.
Na obslužnost venkova si stěžují především tradiční obchodníci, které na trhu oficiálně reprezentuje Asociace českého tradičního obchodu (AČTO), která se SOCR ČR nemá nejlepší vztahy. Jak to vnímáte?
Rozumím tomu, že v minulosti tu proběhly nějaké křivdy, ale je nejvyšší čas na to zapomenout a najít cestu, jak fungovat dohromady. Sektor obchodu má tolik jiných a větších nepřátel, že když zůstaneme rozdělení a budeme se ještě dále štěpit, tak budeme ty bitvy prohrávat. A já si myslím, že ani velcí, ani malí si to nemohou dovolit. Je to špatná cesta. Chci tenhle prostor otevřít a najít konkrétní témata, na kterých opět mezi sebou vybudujeme důvěru. Ta nám teď chybí.
Spolupráce ale právě kvůli problémům v minulosti asi nebude jednoduchá. Tu roztříštěnost demonstrují i ocenění – máme tu Diamantovou ligu a ocenění Tradiční český obchod. Co s tím?
Já věřím tomu, že budeme schopni spolupracovat postupně, realizovat malé kroky na konkrétních tématech, která máme společná. To rozdělení nepomáhá ničemu a já na tom budu pracovat a investovat do toho svůj čas. A ocenění obchodů – právě tady na tom se přece dá pracovat společně. A to mohou být ty první drobné změny.
Jedním z problémů na trhu je dvojí kvalita potravin. Máte recept na to, co s tím?
Ta debata podle mne není moc složitá. Je třeba definovat, co dvojí kvalita je – pro mne je to stejný obal a jiné složení. Naprosto rozumím tomu, že zákazník by neměl zoufale studovat, co je a není ve výrobku. Řetězce na rozdíl od brandových výrobců v tomhle odvedly dobrou práci, srovnaly kvalitu privátních značek, a některé řetězce dokonce začaly na svých privátních značkách uvádět výrobce. Ale je třeba si také uvědomit, že rozdílné složení je také často dáno národním předpisem. A to je na otevření debaty v celé EU. Některá země má třeba jinak definovaný podíl masa v rybích prstech – znamená to, že by to ostatní země měly také dodržovat? Kdo určí pravidla a kdo rozhodne o tom, co se na trh dostane? Tohle musí být jasně formulované a postavené na jednoduchém základě – nemohu nabízet výrobky ve stejném obalu, ale se zásadně rozdílným složením. Řetězce už to tak aplikují, teď je nejvyšší čas, aby se k tomu čelem postavily nadnárodní potravinářské firmy. Z mého pohledu je dobře, že celá ta kauza proběhla, lidé se začali více zajímat o složení potravin. A role svazu má být také v hledání způsobů, jak lidem zprostředkovat přenos informací.
Máte nějaký konkrétní nápad?
Mně se třeba líbí model řetězce Coop v Itálii. Zákazník, který chce více informací, si naskenuje kód a obratem má vše potřebné ve svém chytrém mobilu. Ta data už tu jsou, jen je třeba je uspořádat a zpřístupnit. Je zkrátka škoda je nevyužít. Zákazník čeká tu jednoduchost a rychlost, taková nabídka by byla fér. A jsme zpět u toho digitálna.
Další z oblastí, které obchod výrazně ovlivňují, jsou regulace všeho druhu, například zavřené obchody o svátcích. Jaký na to máte názor a co byste s tím chtěl dělat?
Takové regulace nedávají smysl, jsou to jen politická gesta. Zákazníci v tom tápou, protože někdy je otevřeno a někdy ne, pro některé to platí a pro jiné ne. Nevidím v tom pro nikoho žádný přínos, je to rozhodně diskriminační krok vůči jedinému segmentu trhu.
Ale na západě retail takto běžně funguje, zavřeno je na svátky či o nedělích.
Ano, ale je za tím postaven konzistentní příběh dlouhé historické tradice a většinou platí pro všechny. Nikde nenajdete nákupní centra, kde je půlka obchodů otevřených a půlka zavřených, protože se někdo podíval z okna a došel k závěru, že prodavač pracující v obchodě o ploše 201 m2 nárok na volno má, zatímco jeho kolega ve vedlejším obchodě s výměrou 199 m2 už nikoliv. Pokud stát trápí, že lidé chodí nakupovat v neděli či o svátcích, tak ať jim nabídne jinou variantu a motivuje je k jiným alternativám. Nechal bych na obchodnících, kdy chtějí či nechtějí mít otevřeno. Pokud lidé přestanou do obchodů v neděli či o svátcích chodit, obchody zavřou samy i bez zákona.
A co zákon o významné tržní síle? Z výsledků průzkumu, které připravila společnost Deloitte pro svaz, vyplývá, že se zákon minul účinkem.
Záleží na tom, co bylo jeho strategickým cílem. Dává mi smysl, pokud je nastavení takové, že chceme chránit malé proti velkým. Ale nedává mi smysl chránit všechny proti řetězcům. V diskusích se mnohdy opomíjí fakt, že mnohem významnější tržní sílu mají výrobci potravin, a to i ve vztahu k řetězcům. Ale zákon je přitom namířen výlučně proti nim, a to jsou velmi často řetězce v pozici slabšího. Stejně tak je velmi často malý výrobce ohrožen tím větším. Malého výrobce ohrožuje hlavně velký potravinář, který nechce, aby v regálech jeho menší konkurent byl. Neohrožují ho primárně řetězce, které mají naopak zájem o co nejširší sortiment. Takže je třeba najít ten smysl. Mně dává smysl pomáhat slabším proti silným. A tím silným nemusí být vždy řetězec.
Co v tom chcete podniknout?
Chystá se novelizace evropské směrnice a pro její převedení do české legislativy se bude muset otevřít zákon o významné tržní síle. Evropská směrnice jde přesně tím směrem, který jsem popsal, tedy obecně chce chránit menší před velkými v rámci celého řetězce. Musíme se znovu podívat na logiku české právní úpravy i na konkrétní detaily. Zásadní přínos v současném nastavení dnes nikdo nevidí. Kromě třicetidenní splatnosti faktur, to byl určitě dobrý krok a měl by zůstat zachován.
Dalším velkým tématem je pracovní síla, která jednoduše není. Jak to řešit?
Nedostatek pracovních sil je pro tuto zemi strašně velké riziko. Máme neobsazené stovky tisíc pracovních míst. Jsme na vrcholu konjunktury a chytrá země by se měla snažit, aby ekonomický růst trval co nejdéle a pokles byl co nejpomalejší. České firmy potřebují lidi, aby mohly brát zakázky a budovat si polštář na horší časy. Kvůli neochotě státu pustit sem pracovníky ze zahraničí ten polštář bude mnohem tenčí a zbytečně se vzdáme části našeho ekonomického růstu. Zároveň jsou tady uměle vytvářené a posilované obavy na téma zahraniční pracovní síla. V minulosti tu pracovala řada národností a nevznikla tu žádná ghetta. Pro tohle téma musíme být jednotní s Hospodářskou komorou ČR, Svazem průmyslu a dopravy ČR, musíme táhnout za jeden provaz. Pokud je tu velmi soustředěný tlak odborů a roztříštěné síly zaměstnavatelů, tak nikdy nedojdeme shody a řešení.
A vy nějaké řešení vidíte?
Na naší politické scéně chybí hlavně schopnost se domluvit a dlouhodobě dohody držet. Tady bychom se mohli inspirovat třeba u Slováků. Ti drží při sobě, když jde opravdu o něco vážného a je to národní zájem. Dokáží se v kritických věcech semknout, domluvit se, třeba v případě přijetí eura, ačkoliv jinak proti sobě samozřejmě politické strany a jejich lídři bojují. Zoufale potřebujeme širokou politickou shodu nad tím, kam má tato země jít a jak se má modernizovat. Místo toho tady máme hodně uraženosti, malých bojůvek a nikam to nevede.
A co slevová spirála a ceny potravin, jsme v Evropě poměrně unikátní.
Slevy jsou pro Česko typické v jakémkoliv obchodě, od aut po zájezdy. Ale nedostala se ke mně dostatečně robustní analýza, abych viděl, co to přesně znamená z pohledu ekonomiky jako celku. Jsem přesvědčen, že každý obchodník by měl prodávat za ceny, které si určí, to je jeho volba. Otázkou ovšem je, jestli má tenhle model dlouhodobě smysl, jestli je udržitelné, aby některé druhy zboží byly v akci 12 měsíců v roce. To samozřejmě negativně ovlivňuje vnímanou cenu daného zboží a spolu s objemem slev by bylo dobré efekty těchto postupů detailně analyzovat. Jsou řetězce, které využívají slevy velmi často, jsou jiné, které je nepoužívají vůbec, a oba typy fungují dobře. Je na každém, jak si nastaví svůj byznys model. A pak je to také o volbě dodavatelů. Jsme na evropském trhu, ať chceme nebo nechceme, obchodník si zkrátka může zboží koupit, kde chce. Pokud mu ho český dodavatel není schopen dodat ve stejné kvalitě za určitou cenu, tak má odběratel přece právo výběru. Pokud mi to vychází levněji u výrobce z Portugalska, tak je asi špatně něco u toho českého, že i se započtením nákladů na dopravu to pořídím levněji tam než tady.
A není zrovna tohle hodně pokřivené evropskými dotacemi?
To je možné. Ale to jsme zpět u potřeby detailní ekonomické analýzy, která tady dnes není. Musíme umět zjistit, proč má španělský dodavatel lepší ceny, jestli je to tím, že má dvojnásobné dotace, nebo tím, že je produktivnější. A pokud dojdeme k závěru, že český potravinář má poloviční dotace než ten španělský, tak se pojďme bavit, co s tím, nakolik je to dovolená či nedovolená podpora, jakou roli má hrát tento segment v české ekonomice a jak by ten systém podpor měl být nastaven. K té debatě ale musíme mít čísla.
A jak je dostanete?
Čísla tu jsou. Ale někdo je musí dát dohromady, musí se čerpat z řady zdrojů, včetně zahraničních. A do toho se nikomu nechce. Protože by se třeba zjistilo, že ono těch dotací v zahraničí třeba není tolik, ale je to o produktivitě práce. A to nikdo slyšet nechce.
Na co se chcete ve své funkci prezidenta svazu zaměřit z krátkodobého hlediska?
Z velké části to bude legislativní práce. Finalizuje se debata o směrnici o nekalých obchodních praktikách v potravinovém řetězci, což bude znamenat úpravu zákona o významné tržní síle, aby skutečně chránil slabší před silnějšími, ať už jde o velké potravináře nebo velké řetězce. Čeká nás také zákon o potravinách a na to navazující vyhlášky o kontrole. Rád bych otevřel debatu o kontrolách, jak je nastavená správní praxe a tresty, protože tu vidím velké nesrovnalosti. Pak se bude řešit otázka slev, pro Ministerstvo zemědělství ČR (MZe ČR) je to velké téma. Zatím je ta debata velmi korektní – a díky ministru Miroslavu Tomanovi za to. Klíčové bude, s jakými návrhy MZe ČR přijde, protože se bude muset vejít mezi dva pevné mantinely – na jedné straně tu máme jednotný evropský trh, na druhé straně pravidla hospodářské soutěže. Rád bych se také zaměřil na posilování svazu, přizval nové členy, úzce spolupracoval s AČTO. Měli bychom se zaměřit i na non-food obchody, měly by být pevnou součástí svazu. Řešíme řadu témat, která jsou stejná pro všechny. Nedává mi smysl tříštit síly, když můžeme věci řešit dohromady.
A jakým tématům se budete věnovat z toho dlouhodobého pohledu?
Jsou to nová témata, která se vynořují, třeba nakládání s plasty. To je velké téma pro obchody, hotely, restaurace i výrobce nápojů. Je to společné téma pro všechny v celém řetězci a myslím, že svaz je ten, který má to téma táhnout dopředu, neb se to dotýká každého člena. Rád bych také mnohem úžeji spolupracoval se spotřebitelskými organizacemi, těším se, až se s nimi sejdu. Měli bychom také více podporovat snahy o zamezení plýtvání potravinami. Ale vždy tady nějaké potraviny „zbydou“, a proto bychom rádi zefektivnili potravinové banky a podpořili lepší využití odpadu v energetice. Myslím, že svaz má tlačit na modernizaci. A není třeba vždy hledat nové cesty. Jsou věci, které se už řadu let dělají ve světě, víme, že ty modely jsou vyzkoušené, víme, co funguje a co ne. A nevidím důvod, proč se neinspirovat a nedělat to také. Všem to zjednodušilo život. A to je vlastně tím hlavním poselstvím a cílem svazu – zjednodušovat svým členům život.
Pokud se řekne tradiční, moderní nebo e-commerce, jakou jim dáváte budoucnost a roli na trhu?
Pro mne v tom není mentální rozdíl. Občas je pro mne osobně fajn jít do velkého obchodu za inspirací, je tam široká nabídka. Často využívám on-line, protože to je zase velmi pohodlné. Bydlím na pražských Vinohradech, je tam spousta malých obchodů a sámošek na rohu a i tam chodím rád. Pokladní mě už zná, a tak mě zdraví, je tam už nějaký vztah, podařilo se jí vytvořit pozitivní emoci. A stále je pro mne součástí kultury jít si do místního obchodu koupit chleba. Takže to dělení je pro mne umělé, každý z formátů se mi hodí.
Tomáš Prouza a chytrý telefon?
Sociální sítě?
Rád a aktivně používám Twitter (@prouzatomas), sleduje mě téměř 16 000 lidí a baví mne jeho interaktivnost a nutnost být stručný. Facebook používám zřídka, ale dává mi šanci vidět, co zajímavého zažili přátelé. Kouzlo Instagramu jsem ještě neobjevil.
Frekvence využívání telefonu?
Více zpráv přes různé aplikace než telefonování, ale i tak se večer často vracím domů s pár procenty nabití baterie.
Závislost na mobilu?
Minimálně náběh na závislost určitě ano.
Používané aplikace a gadgety?
Všechny možné aplikace na posílání zpráv, Asana na zadávání úkolů týmu, Slack na týmovou komunikaci, Waze na řízení auta, Pocket na ukládání článků z webu, TripCase na zahraniční cesty a UberEats, když mám hlad.
Fotografie v mobilu?
Ano. Ale když chci relaxovat, vezmu si zrcadlovku a jdu fotit pořádně.
Hudba či oblíbený playlist?
Hudbu mám raději v živém provedení. Mám rád klasickou hudbu a operu. A když chci odpočívat, tak nejraději u hudby z 50. až 70. let minulého století.
Oblíbený citát/motto:
Václav Havel: Nejlepší cestou k vlastnímu neštěstí je zakrývat si oči před neštěstím jiných.
Výhled pro maloobchod na českém trhu v budoucnu:
Optimistický: podaří se najít společnou řeč s ministerstvem zemědělství, abychom řešení řady důležitých věcí hledali společně a ve shodě, podaří se najít společnou řeč mezi SOCR ČR a AČTO, dál bude pokračovat tvrdá konkurence řetězců, z čehož budou těžit zákazníci, a poroste objem investic do modernizace obchodů a jejich fungování.
Rozhovor pro časopis Zboží & prodej vyšel 12. října 2018.
