„Zemědělci v Česku by měli přestat spoléhat na to, že se o ně stát postará. Radši by měli vzít situaci do vlastních rukou, zvyšovat svou efektivitu a modernizovat výrobu, aby byli na trhu konkurenceschopní,“ říká nový prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza.
Na začátku října se stal prezidentem Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR, kde vystřídal Martu Novákovou, která přijala nabídku Andreje Babiše vést Ministerstvo průmyslu a obchodu. „Musíme hledat cesty k modernizaci české ekonomiky a naučit se těžit z toho, že jsme součástí velkého evropského trhu,“ řekl po svém nástupu do funkce bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza. Proto jsme se spolu nebavili jen o českém podnikatelském prostředí a kvalitě potravin v českých obchodech, ale taky o brexitu nebo přístupu Čechů k Evropské unii.
Jaké jsou dnes vaše priority v čele Svazu obchodu a cestovního ruchu?
Chtěl bych, aby obchod nebyl otloukánkem, na kterého si všichni ukazují prstem a hází na něj špínu.
Máte pocit, že to tak je?
Dělám všechno pro to, aby nebylo. Vzpomínám si, že zhruba před třemi lety si tehdejší premiér Bohuslav Sobotka předvolával šéfy obchodních řetězců a kritizoval je, že svým zaměstnancům platí málo. Obchod zareagoval a začal výrazně navyšovat platy. A jaký byl výsledek? Před pár měsíci si ministryně práce Jana Maláčová stěžovala, že se v tomto segmentu platí tolik, že lidé ze sociálních služeb odcházejí pracovat do obchodu. Tenhle přístup je pro dnešní politiky typický. Splnili jsme úkol a teď slyšíme, že je to blbě.
Co dalšího byste jako zástupce obchodu ještě rád změnil?
Představu lidí, že zemědělci a potravináři jsou na tom v Česku hrozně špatně a že je obchodníci jen využívají. Když se podíváme na data Českého statistického úřadu za rok 2017, byl zisk zemědělských firem a farmářů přes 51 miliard korun, zisk potravinářů přes 17 miliard. To je víc, než měl dohromady celý retailový sektor od velkých řetězců až po poslední butik. Přitom veřejnost má stále pocit, že obchodníci jen bohatnou a zemědělci jsou chudáčkové.
Další zásadní věcí pro mě je, aby bylo v obchodech k dispozici mnohem víc kvalitních českých potravin. Dnes jsme totiž často v situaci, že bychom chtěli prodávat víc českého masa a českých mléčných výrobků, ale zkrátka tu chybí výrobní kapacity. Je to absurdní situace. Ve velkém vyvážíme živá zvířata a mléko, zároveň jak vzteklí dovážíme maso a máslo. Místo toho, abychom základní suroviny dokázali zpracovat, vzdáváme se přidané hodnoty i soběstačnosti. Jediné, v čem je Česko soběstačné, je pivo, mléko a brambory, což je hodně smutné. Během letošního roku proto chceme s Ministerstvem zemědělství nastartovat dlouhodobý program, který by měl podpořit vznik a modernizaci výrobních kapacit.
To zní sice pěkně, ale jak toho v praxi dosáhnout?
Když už tady chováme prasata, měli bychom se snažit, aby je porazila česká jatka. Aby maso zpracovali tuzemští masovýrobci, od kterých si ho objednají obchody, kde si je zase koupí koncoví zákazníci. Zároveň chápu potravináře, kteří si stěžují, že v jiných zemích jsou větší dotace a také záruky na dlouhodobý odběr. Tady se kdysi zavedl zákon, podle kterého můžete mít maximálně tříměsíční kontrakt, takže potravináři žijí v nejistotě. Pojďme dát prostor obchodu, aby si s dodavateli dohodl, že třeba 60 procent odběru je schopen garantovat na roční bázi a zbylých 40 procent si bude dokupovat po kvartálech. Dneska to zákon zakazuje. Logicky pak všichni říkají, proč investovat do nové výrobní kapacity, když není jisté, jestli budou mít dostatečný odběr. To je potřeba změnit.
Co se týče kvality potravin, obchodníci i výrobci vždycky argumentovali tím, že českým spotřebitelům jde hlavně o cenu. Pořád to platí?
Tahle argumentace platila před pěti lety, když tu doznívala ekonomická krize. Teď už se to mění. A nejen tím, že rostou platy, ale i díky široké diskuzi, která se v Česku vede o kvalitě potravin. Průzkumy ukazují, že roste počet zákazníků, pro které je kvalita důležitější než cena. Pořád je to ale jenom zhruba 40 procent, takže je na čem pracovat.
Sám ale říkáte, že kvalitních českých potravin by mělo být na trhu víc…
K výrobě kvalitních a zároveň i dražších potravin je potřeba větší sebevědomí. Problém je, že tu mají lidé v hlavách hluboce zakořeněnou představu, že zahraniční západní potravina je automaticky kvalitnější a zároveň i levnější, což je pro domácí producenty pekelné spojení. Kauza dvojí kvality potravin přitom ukázala, že velké zahraniční potravinářské firmy často do střední Evropy dodávaly méně kvalitní varianty svých výrobků a těžily z toho, že lidé věřili „západní“ značce.
Je potřeba rozjet komunikační kampaň, která bude vysvětlovat, proč bychom měli být pyšní na české potraviny. Když letím po Evropě s Austrian Airlines, dostanu jako součást palubního občerstvení jablko v papírovém pytlíku, na kterém je napsáno Tyrolské jablko je to nejlepší na světě. Rakušané i Němci mají tohle skvěle vychytané. Změna image u nás samozřejmě neproběhne během chvilky, musíme na tom systematicky pracovat.
Fungují podle vás dobře národní značky kvality, jako je například Klasa?
Myslím, že by se kvalita měla propagovat masivněji, ale zároveň by stát měl tlačit na potravináře, aby vyráběli víc výrobků, kteří získají Klasu, jsou vyrobeny podle České cechovní normy nebo získají třeba regionální ocenění kvality ve svém kraji. Zatím je potravin, které se mohou chlubit označením kvality, strašně málo. Měli bychom si říct, na jak velkou část produkce chceme cílit a každý rok navyšovat počet kvalitních potravin třeba o pět procent. A dobrat se toho, že značku kvality ponese minimálně třeba třetina výrobků, možná i víc.
Když bude mít označení kvality každá druhá potravina, neztratí takové ocenění svůj původní smysl?
Musíme mít na paměti, že cílem je dosáhnout toho, aby se u nás vyrábělo víc kvalitních potravin. Označení kvality musí znamenat, že potravina splňuje přísné normy a že je nad průměrem trhu. Čím víc potravin to bude, tím lépe. Ale samozřejmě se nikdy nestane, že to budou tři čtvrtiny nabízeného sortimentu. Každopádně si myslím, že by to mohlo být klidně kolem třicet procent.
Čas od času se objevují názory, že by měl zákon stanovit minimální procento lokálních potravin, které by české supermarkety musely zákazníkům nabízet. Co si o tom myslíte?
Vždycky když s tímhle nápadem někdo přijde, tak se ho zeptám, jestli jezdí škodovkou. Většina těchto pánů, co má v garáži mercedes nebo bavorák, se moc netváří na představu, že by měli přesedlat do oktávky. Pokud chceme tímhle způsobem podporovat českou produkci, tak bychom neměli zůstat na půl cesty a zavést povinný podíl českého zboží v celé ekonomice, nejenom u potravin.
Takže je to nereálné…
Reálné by to bylo za podmínky, že vystoupíme z Evropské unie. V tuhle chvíli fungujeme v rámci jednotného evropského trhu, kde se překážky volnému obchodu naopak odstraňují. Když zvládne český potravinář vyprodukovat kvalitativně srovnatelnou potravinu v dostatečném množství, nebude mít s německými, rakouskými a polskými konkurenty problém. Tím se ale dostáváme zpátky k tomu, proč to jinde zvládnou stejně kvalitně a levněji. Je to větší efektivitou, větší modernizací a někdy také podporou, která není zvenku tolik vidět. Musíme se zkrátka zaměřit na to, proč v některých segmentech není české zemědělství a potravinářství konkurenceschopné.
A neskončí to zase jen tím, že se řekne: dejte nám větší dotace?
Já dotace rozhodně nemiluji, ale naši zemědělci opakovaně varují, že rakouský výrobce dostává od vlády nějaké peníze, zatímco jeho český konkurent nic. Jindy je problém v tom, že to u nás nedokážeme udělat efektivně. V řadě segmentů přitom vůbec nevíme, jestli je potřeba bojovat s pokřivením trhu dotacemi, nebo s neefektivitou výroby.
Co s tím?
Musíme přejít z obecných a nesmyslných frází typu „zakažme dovoz“, vzít si segment po segmentu, výrobek po výrobku a udělat podrobnou analýzu trhu, protože k potřebným informacím se dá dostat. A pak vybrat tu nejlepší cestu, jak daný segment podpořit.
Já bych přitom čekal, že je něco takového naprostá samozřejmost a že to už někdo dávno udělal…
Neudělal. Moje zkušenost je bohužel taková, že se tu moc nepracuje s daty, i když jsou k dispozici. Všechno řešíme na emocionální úrovni. I proto bych byl rád, kdyby čeští zemědělci přestali brečet a spoléhat na to, že se o ně stát postará. Radši by se měli snažit vzít situaci do vlastních rukou, zvyšovat svou efektivitu a modernizovat výrobu, aby byli na trhu konkurenceschopní.
Když jsme spolu dělali rozhovor před čtyřmi a půl lety, tak jste mi – tehdy ještě v pozici státního tajemníka pro evropské záležitosti – oponoval, že euroskeptické nálady v Česku nejsou zdaleka tak silné, jak by se mohlo z médií zdát. Jak to vnímáte dnes?
Je pravda, že za posledního dva a půl roku hodně přituhlo. Do léta 2015, než přišla migrační krize, se tu pohled veřejnosti na Evropskou unii prokazatelně zlepšoval. Naše vláda byla velmi proevropská a pozitivní. Nebyl tu jediný ministr, který by trapně prohlašoval, že nám zlý Brusel pořád něco diktuje.
Pak přišla migrační krize a všichni se najednou zbláznili. Prezident šel svolávat jihomoravské hasiče na hranice, rétorika velké části politického spektra se totálně otočila. Musíme si uvědomit, že je tady obrovská masa lidí, která moc neví, co si má o Evropě myslet. Ve finále pak reflektuje především to, co říkají politici. A řada politiků dnes úmyslně buduje atmosféru strachu – míří na uprchlíky, euro, Evropskou unii zosobněnou „zlým Bruselem“. Když tohle všechno začalo, nestál tu nikdo silný, kdo by jim zásadně oponoval. Je jasné, že v každé zemi se najde někdo, kdo si postaví politickou kariéru na nadávání na Evropskou unii. Ve Francii je to třeba Marine Le Penová, ale automaticky tam proti ní povstal Emmanuel Macron jako zástupce opačného tábora. My tady bohužel máme spoustu Le Penových a žádného Macrona.
Věříte, že se tady někdo takový v dohledné době objeví? A měl by vůbec u českých voličů úspěch?
V tomhle ohledu je pro mě velkým zklamáním neschopnost českých liberálních stran spojit se a vytvořit silný proevropský hlas, který bude lidem vysvětlovat, co nám členství v Evropské unii přináší. Slyšet jsou hlavně politici, kteří říkají, že se máme vlastně špatně a že s nimi se budeme mít líp. Což je úplný nesmysl, protože Česko se má neuvěřitelně dobře. Pak se tady vyhazují z okna nesmyslné peníze na slevy na jízdné ve vlacích místo toho, aby se investovalo do důležitých reforem, které jsou skutečně potřeba.
Na voliče to očividně funguje.
No, nevím.
Preference hnutí ANO rozhodně neklesají, spíš naopak.
Funguje to na přetažení voličů jiných stran. Nemyslím si, že je to dlouhodobě únosné. Ale je pravda, že se Andreji Babišovi podařilo přetáhnout voliče levicových a středolevicových stran.
Nemáte strach, že bychom se mohli jednou dočkat referenda o vystoupení z Evropské unie?
Mám. I proto vůbec nechápu lidi, jako je třeba Katka Valachová, kteří tady dobrovolně protlačují zákon o obecném referendu a vytváří prostor, aby se to jednou stalo. A absolutně neberu její chatrné argumenty, že teď je v návrhu podobné hlasování zakázané. Později by to už bylo jenom o technické úpravě jednoho paragrafu. Pokud tyhle dveře otevřeme, buďte si jistý, že jim ti, co nás chtějí dostat z Evropské unie, zkusí prolézt.
Myslíte, že by dnes referendum skončilo czexitem?
Podívejte se, co se děje v Británii a jak tam bylo strašně jednoduché voliče zmanipulovat. Přitom všichni víme, že Britové jsou velmi pragmatický a rozumný národ. Nedělám si vůbec žádné iluze, že by to u nás dopadlo jinak. Vytvořit negativní emoce je poměrně jednoduché. A na naší politické scéně opravdu nevidím nikoho, kdo by se dokázal účinně postavit těmhle infošmejdům a jejich lživé masáži.
Jak to podle vás nakonec dopadne s brexitem?
Přijde mi, že britští politici se dnes už nedokážou domluvit vůbec na ničem. A totálně rozdělená je i britská společnost. Je tedy dost možné, že Británie na konci března požádá o prodloužení odcházecího období a celý problém se bude ještě víc prohlubovat. Teď to vážně vypadá, že neexistuje žádná dobrá cesta.
Kdyby nakonec došlo k takzvanému divokému brexitu a Británie by z Unie vystoupila bez uzavřené dohody, jak velký dopad by to mohlo mít na Českou republiku?
Pro spoustu jiných evropských zemí by to bylo horší. Přímý dopad na Česko by byl relativně malý. Mnohem hůř se už ale odhaduje, jak by to mohlo zasáhnout české firmy, které jsou například subdodavateli pro větší německé podniky exportující do Británie.
Změnil se u vás s nástupem do čela Svazu obchodu a cestovního ruchu váš pohled na přijetí eura?
Ne, je pořád stejný. Euro už jsme dávno měli mít. Jednou z největších chyb minulých politických reprezentací je, že nenašly odvahu to udělat. Situace je navíc dost komplikovaná tím, že k podobnému kroku je potřeba dohoda všech relevantních politických stran, které svou ochotu podpořit euro nesmí změnit ani při volební kampani. Protože tohle není záležitost čtyř let. Nemůže o tom rozhodovat jen vláda stojedničkovou nebo stopětkovou koalicí. V podstatě by šlo o lákavou výzvu ostatním politickým stranám, aby z toho udělaly při volební kampani téma a celý záměr rozbily. Měli bychom se inspirovat Slovenskem, kde drtivá většina politických stran pochopila, že je to v zájmu celého Slovenska, a vstup do eurozóny podporovaly. Ale tady? Postavte vedle sebe předsedy našich parlamentních politických stran a zamyslete se nad tím, jestli by skutečně všichni dokázali takovou dohodu uzavřít a pak ji i dodržet.
Takže tu euro v dohledné době jen tak nebude?
Nevidím potřebnou politickou poptávku. Kdybychom se ale podívali na reálné fungování naší ekonomiky, tak bychom zjistili, že už je na euru dávno závislá. A nejde jen o firmy, které řeší export a import. V eurech si nechává platit i řada podniků v rámci Česka a kursové riziko přenášejí na ty menší a slabší. Když si dneska budete chtít jako firma pronajmout kanceláře v centru Prahy, musíte počítat s tím, že budete s velkou pravděpodobností platit nájem v eurech. To samé v průmyslu, kde velké firmy přenášejí kurzové riziko na menší subdodavatele. Takže jestli někdo doplácí na to, že nemáme euro, jsou to právě ti malí.
Rozhovor pro server Peníze.cz.
