O výši bankovních poplatků, chování zahraničních vlastníků, legislativě a roli státu v rozhovoru pro server bankovnipoplatky.com Patrika Nachera.
Domníváte se, že současná výše bankovních poplatků v ČR je přiměřená?
Bankovní poplatky sice nejsou nejnižší a řada bank stále účtuje poplatky, které v západní Evropě nenajdete, ale situace se pomalu lepší. Řada bank poplatky poslední rok nezvyšovala (ovšem uvidíme, jestli se objeví nové ceníky začátkem roku 2007) a některé zpřehlednily své ceníky, stále ale ještě jsme na začátku cesty. Cílem by měl být jasný a srozumitelný ceník, který umožňuje jednoduché srovnání mezi bankami – a v jehož útrobách se neskrývají žádné pasti na méně pozorné klienty, žádné levné triky a falešní sobi.
Jak jsou na tom ostatní sektory finančních služeb?
Kromě podílových fondů, kde existují velmi přísná pravidla pro zveřejňování informací a kde maximální poplatky stanovuje evropská direktiva, jsou na tom ostatní sektory hůře než banky. Prvním odstrašujícím příkladem jsou spořící pojistky, kde klient nemá v podstatě šanci zjistit, kolik na poplatcích zaplatí. Kdyby dostal šanci srovnat si náklady třeba na investiční životní pojištění s podílovými fondy, bylo by až příliš vidět, jak poplatkově nevýhodné investiční životní pojištění je. Druhým příkladem je uvádění RPSN (roční procentní sazby nákladů) u spotřebitelských úvěrů. Ze zákona se RPSN uvádět musí (i když třeba v inzerci se musíte hodně snažit, abyste tento povinný údaj našli). Jenže mnoho klientů stále neví, k čemu tento údaj slouží – a pro ochranu klientů by proto bylo mnohem rozumnější povinně uvádět třeba výši měsíční splátky a celkovou sumu, kterou klient za půjčené peníze zaplatí.
Když se srovnají bankovní poplatky u nás a v zemích EU, jak bychom v tomto srovnání dopadli?
Vždycky záleží na tom, s čím se budeme srovnávat. Pokud si jako laťku vezmeme vyspělé země západní Evropy, tak jsme hodně pozadu ve všech třech důležitých oblastech – v přehlednosti a srozumitelnosti ceníků, v tom, jaké služby jsou poskytovány zdarma a jaké se zpoplatňují i v tom, jak se finanční služby nabízejí. Jsme ale také hodně pozadu v aktivitě spotřebitelských organizací a ve vzdělávání lidí. Dokud zůstane většina klientů lhostejných a dokud nebudou spotřebitelské organizace schopny účinného tlaku, nic se nezmění. Účinným tlakem přitom nemyslím občasnou žalobu na nějakou finanční instituci, ale hlavně vzdělávání a schopnost vést s finančními institucemi odbornou debatu o tom, jak se ke klientům chovají.
Chovají se, podle Vašeho názoru, současní zahraniční vlastníci ke klientům v ČR stejně, jako v zemích, kde mají sídlo? Dají se ke změně chování vůbec nějak donutit?
Chovají se velmi odlišně – a jdou až na samu hranici toho, co jim projde. Zhruba před rokem jsem přednášel na jedné celoevropské konferenci o situaci v České republice a o snaze státu s tím něco udělat. V té době byly náměty na změny bankami označovány za naprosto bláznivé a nerealistické – a s řadou stejných námětů na té konferenci vystupovali západoevropští bankéři a označovali je za rozumné kompromisy. Jeden den mne jistý známý bankéř (cizinec, šéfující jedné z velkých bank v ČR) označoval za nepřítele číslo jedna – a druhý den mne šéfové velkých bank ze západní Evropy označovali za velmi umírněného státního úředníka, který navrhuje věci, které mohou pomoci nastavit rozumný vztah mezi bankou a jejími klienty. Život je někdy opravdu paradoxní…
Dají se ke změně chování vůbec zahraniční vlastníci nějak donutit?
Určitě ano – jenže není až tak potřeba měnit chování zahraničních vlastníků jako manažerů v Praze. Vzpomeňte si, jak na počátku diskuse o postavení klientů podrážděně reagoval Jack Stack z České spořitelny. Pak ale pochopil, že nespokojenost lidí s chováním bank je opravdu velká – a úplně otočil. Někde sice zůstalo jen u slibů, ale některé věci opravdu změnil. Je tedy vidět, že tlak veřejnosti opravdu funguje. Dalším dobrým příkladem úspěšného tlaku veřejnosti a médií bylo třeba zrušení poplatku za příchozí platbu některými bankami poté, co byl loni zvolen nejabsurdnějším poplatkem roku. Pokud bude tlak veřejnosti, médií a spotřebitelských organizací pokračovat, nastanou další změny. Jinak nebude mít pro změnu chování nikdo důvod.
Na ministerstvu financí jste se mimo jiných věcí věnoval právě řešení problematiky s bankovními poplatky, přehlednosti sazebníků apod. Jak toto své působení dnes s odstupem času hodnotíte?
Člověk asi nikdy nebude objektivně hodnotit sám sebe a svou práci. Ale myslím, že jsme začali dobře, že jsme dokázali k tématu přilákat pozornost a přijít s řadou námětů, které by postavení klientů zlepšily. Nejsou to ale témata jednoduchá a vyžadují si pečlivou analýzu a přípravu. Takže prvním problémem byl čas – řada věcí se nestihla dotáhnout do konce a můj nástupce Milan Šimáček zakázal kolegům z ministerstva financí na ochraně spotřebitele dále pracovat.
Dalo se něco udělat lépe a efektivněji?
Určitě ano. Chybou určitě bylo to, že jsme více neukazovali příklady ze zahraničí, kde se řada našich námětů osvědčila v praxi. Lepší určitě mohla být i komunikace se spotřebitelskými organizacemi, i když stát nemůže suplovat jejich roli. Největším problémem pro zlepšení postavení klientů je ale to, že nový náměstek pro finanční trhy, Milan Šimáček, zřejmě pod tlakem rozhodl, že se ochraně klientů nebude ministerstvo financí věnovat, i když mu to zákon přikazuje. V nejbližší době se tedy nedá od MF nic nového čekat…
Byly banky ochotné se o poplatcích a zprůhlednění servisu pro klienty bavit s MF? Uběhla už nějaká doba, tak by se mohla veřejnost třeba dozvědět, která banka byla nejotevřenější a nejpřístupnější a která naopak vůbec nekomunikovala?
Banky byly ochotny komunikovat, zejména Česká spořitelna a ČSOB. Většina bank také reagovala na náš konzultační materiál a poskytla nám řadu údajů a informací pro analýzy. Naopak vůbec nefungovala Bankovní asociace, která by měla banky reprezentovat a sjednocovat jejich postoje. Vždy bylo rychlejší diskutovat s jednotlivými bankami než s asociací, která se vždy vymlouvala, že „nemá mandát“…
Měl by se problém s bankovními poplatky řešit legislativní cestou? A pokud ano, jak?
Legislativa by rozhodně neměla stanovovat výši poplatků. Ale měla by zajistit, aby měl klient dostatek informací pro rozhodování, aby to byly informace srovnatelné u všech konkurentů a aby s těmito informacemi uměl klient pracovat. Definování toho, jaké informace poskytovat a podle jakých algoritmů by měla stanovit legislativa, schopnost pracovat s finančními informacemi je pak otázkou vzdělávání. Začali jsme připravovat projekt finančního vzdělávání na základních a středních školách a věřím, že přežije i nepřízeň současného vedení MF. Stejně důležité je ale vzdělávání dospělých, kde by měly hrát větší roli spotřebitelské organizace a finanční instituce. Příkladů je ve světě dost a nejde o nijak drahé projekty. Někdo je ale musí připravit a bylo by dobré, aby existovalo jedno koordinační místo, aby se vzdělávací aktivity zbytečně nekřížily…
Jak hodnotíte v této věci roli institucí, od kterých by se dala očekávat nějaká aktivita – ČNB a Finanční arbitr?
Když jsem diskutoval s kolegy ze zahraničí o roli dozoru nad trhem (tedy ČNB), nikdy nechápali, proč se ČNB odmítá ochraně spotřebitele věnovat. Všude se totiž ochrana spotřebitele, tedy zajištění toho, aby klient mohl uzavřít férový obchod, považuje za stejně důležitou jako péče o stabilitu sektoru. Jenže hlídání stability, rozhodování o licencích a kontrola formulářů jsou mnohem čistší a jednodušší prací než řešení konkrétních problémů konkrétních lidí. Snad se ale časem tato mentalita ČNB změní. Záleží také na tom, jak se stanoví cíle ČNB v novém zákoně, který se právě začíná připravovat.
Finanční arbitr? Ten bohužel zůstává neviditelný a většina lidí o jeho existenci vůbec netuší. Problémem jsou samozřejmě omezené pravomoci, ale větším problémem je to, že se arbitr nesnaží zviditelnit, že není schopen prezentovat svůj názor na finanční trh a na postavení klientů. Začali jsme proto loni připravovat nový zákon o finančním ombudsmanovi, který by řešil spory klientů na celém finančním trhu a který by měl být také aktivnější ve vzdělávání klientů. Můj nástupce v křesle náměstka ministra financí ale zakázal připravený věcný záměr publikovat, takže se posílení práv klientů odkládá na neurčito.
Jaký vývoj do budoucna vidíte v oblasti bankovních poplatků?
Myslím, že bude pokračovat „mírný pokrok v mezích zákona“. Banky, které budou chtít vytvořit opravdu dlouhodobý vztah s klienty, budou pokračovat v úpravách a zpřehlednění ceníků, budou se zapojovat do vzdělávacích aktivit a podobně. Dlouhodobě budou z ceníků mizet kandidáti na titul „absurdní poplatek roku“ a banky začnou více zpoplatňovat skutečné služby místo „pseudoslužeb“. Zhruba do deseti let už žádná banka nebude zpoplatňovat vedení účtu či příchozí platby, ale bude s penězi klienta mnohem aktivněji pracovat. Bude to ale složitý proces učení pro obě strany – klienti se musí naučit, že se musí o své peníze více starat a banky se musí naučit poskytovat jim opravdové poradenské služby. Postupně se také přesune tlak z bankovních poplatků na poplatky a podmínky jiných finančních produktů, které jsou méně průhledné než u běžných bankovních služeb. Poslední velkou změnou bude výrazně větší profesionalizace spotřebitelských organizací, které budou finančním institucím silnějším partnerem než dnes.
Originál textu včetně diskuse je zde.
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora.
