Francouzský prezident Emmanuel Macron vyráží do „nové“ Evropy. A Česko si bude muset ujasnit, jakou roli chce v Evropě hrát. Na schůzce s Macronem se rozhodne, jestli zůstaneme u evropského stolu, nebo si odsedneme do kouta.
Emmanuel Macron bude mít během své cesty na východ Evropy tři cíle: prohloubit kontakty s těmi, se kterými se dá (ještě) mluvit, přitlačit ve francouzské snaze ochránit svůj pracovní trh a ověřit si, kdo ho podpoří v restartu německo-francouzského motoru evropské integrace.
Cesta do Rumunska je pochopitelná – obě země k sobě mají historicky blízko, Rumunsko je navíc velkou zemí mimo eurozónu a časem by se mohlo stát protiváhou Polska. Pochopitelná je i cesta do Bulharska, které bude od ledna příštího roku předsedat Evropské unii a bude tak rozjíždět jednání o francouzsko-německých návrzích na prohloubení evropské integrace, které na stůl přijdou po německých volbách letos na podzim.
Třetí zemí v Macronově itineráři je Rakousko. To bude předsedat Evropské unii ve druhé polovině příštího roku a jako člen eurozóny bude dotahovat jednání o její reformě. Hlavně ale umožní Macronovi potkat se s českým a slovenským premiérem v jiném formátu, než je stále problematičtější Visegrád.
Slavkovský česko-slovensko-rakouský trojúhelník, původně vytvořený ve snaze vtáhnout Rakousko zpět do střední Evropy, nakonec může pomoci zejména nám uvědomit si, kam vlastně patříme. Po jasných Ficových slovech, že zájmem Slovenska je EU, a nikoli V4, jsme se dostali do pozice těch, kteří neříkají ani tak ani tak – a zbytek Evropy přestává bavit čekat.
Středeční schůzka v Salcburku bude proto velkým českým testem. Macrona budou zajímat tři věci. Zaprvé zdali se chceme zapojit do hlubší evropské integrace a investovat do ní nejen slova, ale i politický kapitál, nebo zdali zůstaneme stát stranou bez ohledu na škody, které to naší zemi způsobí.
Zadruhé zdali dokážeme přijmout kompromis v oblasti vysílání pracovníků po EU a budeme se konečně chovat jako země, která chce konkurovat kvalitní, nikoli levnou pracovní silou.
Zatřetí zdali se skutečně chceme podílet na nových velkých projektech, jako je společná evropská obrana. Byli jsme to my, kdo toto téma před rokem nastartoval, ale nyní z něho začínají těžit ostatní, zejména při rozvoji svého obranného průmyslu, a my opět stojíme stranou.
Během příštích pár měsíců se bude lámat evropský chleba. A my budeme muset jasně říci, zdali chceme být i nadále rozumným partnerem ve středu Evropy, nebo se chceme vrátit do role dítěte stojícího vystrašeně v koutě. Zájemců o spolupráci na rozvoji Evropy je hodně a nikdo se nás prosit nebude.
Psáno pro E15.
