Poslední týdny přinášejí jednu negativní ekonomickou zprávu za druhou a zdá se, že se svět řítí do další recese. Většina odhadů dnes pracuje s nižšími předpoklady růstu než před létem a důvěra v budoucnost jako by se v letním vedru vypařila.
Pokud věříte, že se blíží další velká deprese, sledujte The Economic Collapse Blog. Jsou to komentáře hodně alternativní, ale některé současné události nahlížejí z velmi zajímavého úhlu. Zejména pokud jste zvyklí na české ekonomické zpravodajství a žijete v blaženém klidu, neboť nedávno stoupl rating České republiky, a máte dobrý pocit z toho, že vláda ze všech sil bojuje za co nejnižší schodek veřejných financí.
Neškrtí nás škrty příliš?
Jenže nikdo se bohužel neptá, jestli je nižší schodek skutečně úhelným kamenem rozvoje a stability české ekonomiky a proč tolik energie vkládáme právě do boje za dosažení o desetinku lepšího čísla v letošním nebo příštím roce. Samozřejmě neříkám, že bychom měli bezhlavě navyšovat deficit veřejných financí – ale rozhodně bychom měli mít i plán jdoucí dál než k příštímu rozpočtu.
Řada lidí má totiž pocit, že se ze současných ekonomických problémů oklepeme stejně rychle jako v roce 2008. Jenže v roce 2008 byl ekonomický krach pro všechny tak šokující, že donutil politiky k rychlé společné akci a neexistovalo žádné omezení pro množství peněz, které byli politici (i mnozí centrální bankéři) ochotni nalít do ekonomik a podpory krachujících bank na obou stranách Atlantiku.
Dnes se místo rychlé a rozhodné akce všichni politici zamilovali do salámové metody, kdy pomalu a obvykle se zpožděním, které vše prodražuje, hasí největší požáry. A politickou mantrou se staly krátkodobé úspory bez ohledu na to, jaké dopady budou mít dnešní škrty na zítřejší ekonomický vývoj. Možná je to zaslepení Řeckem, že veškerou pozornost sbírá výše dluhu, ale pro finanční trhy je stejně důležité i to, jakou šanci mají ekonomiky v problémech růst a jak dokážou zlepšit svou konkurenceschopnost.
Nebezpečná choroba: krátkozrakost
České veřejné finance jsou na tom ve srovnání s řadou jiných zemí pořád ještě dobře, a místo krátkodobých škrtů bychom se tak měli mnohem více soustředit na střednědobou stabilitu a na podporu růstu české ekonomiky. Střednědobá stabilita znamená především smysluplnou sociální, zdravotní a důchodovou reformu – jenže připravené změny jsou spíše haškovským „mírným pokrokem v mezích zákona“, neboť přes všechny povolební naděje česká politická realita nic jiného neumožňuje.
Nejhorší ale je, že zcela chybí šampion ekonomického růstu. Díky neúnavnosti ministra financí dnes už všichni chápou jeho snahu o co nejrychlejší ozdravění veřejných financí (i když s ním nemusí souhlasit). Ale kde je nějaký státník, který by stejně razantně podporoval rozvoj české ekonomiky? Kde je státník, který by nemilosrdně snižoval byrokratické překážky podnikání? Kde je státník, který vůbec tuší, kam by se měla Česká republika ubírat v dalších dvaceti až třiceti letech – a uměl by prosadit změny, které by náš úspěch podpořily? Pokud se takový nenajde, nepomohou nám ani ty nejrazantnější škrty ve státním rozpočtu.
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
