V neděli 24. června, pět dní před klíčovým evropským summitem, se sešli zástupci 16 evropských zemí, kteří opravdu chtějí vyřešit migrační krizi. Tedy kromě českého premiéra. Ten se schoval v koutě a na jednání nejel. Sliboval sice, že bude aktivně hájit české zájmy, ale svou absencí jen posloužil konfrontační politice maďarského premiéra, který svůj český protějšek dotlačil k tomu, aby odvolal svůj slib na jednání jet a zůstal doma. Pokud chce Andrej Babiš tvrdit, že je politikem, který zodpovědně zastupuje svou zemi, měl na jednání odjet a bránit náš postoj. Byť by jej ostatní státníci nesdíleli.
Podivný bojkot dokonce vyprovokoval francouzského prezidenta Macrona k nezvykle tvrdému vyjádření, když řekl, že nelze mít země, které těží z evropské solidarity, ale pak nejsou schopny překonat svůj egoismus, když jde o migraci. Je tak čím dál viditelnější, že se postojem premiéra Babiše dostáváme do izolace a cenu za tuto pózu bude Česko splácet ještě dlouho.
Smutnou ilustrací celého selhání byly premiérovy výmluvy, proč najednání nejel. Nejprve to bylo proto, že by nemohl souhlasit s navrženými závěry. Škoda, že svou výmluvu nezkoordinoval s tajemníkem pro evropské záležitosti, svou pravou rukou pro Evropu. Ten totiž ve stejnou chvíli na sociálních sítích tvrdil, že žádné formální závěry na žádost italského premiéra nebudou. Později se premiér vymlouval na to, že by prý negativa setkání s kolegy převážila nad pozitivy otevřené debaty. Cílem setkání mělo být nalezení dohody na řešení migračního problému. Znamená to tedy, že nalezení dohody a vyřešení problému migrace vnímá český premiér jako negativní věc? Samé otázky.
Nebyl by to Andrej Babiš, aby svůj přešlap nezačal řešit, až když je pozdě. Ve středu totiž oznámil, že chce s francouzským prezidentem Macronem mluvit o „nešťastných výrocích k migraci“. Bavit se s ním sice mohl už v neděli a bez ostudy z toho, že se ke snaze ostatních najít řešení postavil zády, ale to už je teď bohužel jedno. Nezbývá než doufat, že podobných selhání bude mít opět jmenovaný premiér co nejméně.
Máme totiž dobrou šanci řešení migrace najít. Na rozdíl od roku 2015, kdy se Evropou pohybovaly statisíce lidí bez domova, dnes přichází minimální počet lidí a nemusíme řešit krizovou situaci. Díky tomu máme možnost zaměřit se na dlouhodobá opatření proti migrační vlně – třeba pomoc v zemích původu a tranzitu, rychlejší rozhodování o nároku na azyl a vracení těch, kteří ho nezískají. Je jen potřeba toho využít.
Česká republika sice o pomoci ráda mluví, ale zatím nejsme ani na polovině rozvojové pomoci, kterou jsme slíbili poskytovat. Pokud skutečně chceme, aby nás ostatní začali brát vážně, budeme muset nabídnout víc – ať už v rozvojové pomoci, při hlídání evropských hranic, správě uprchlických táborů či vyřizování žádostí o azyl. Prostředky i kvalitní lidi na to máme. Stačí pouze přestat blábolit. Je velká škoda, když český premiér dostane šanci bojovat za naše názory a místo toho se lekne a raději zůstane doma.
A co mezitím dělá „strašák migrace“? V podstatě neexistuje. Od ledna do Evropy přišlo jen 33 000 žadatelů o azyl, tedy necelých sedm tisícin procenta obyvatel Evropské unie. A poradit si se sedmi tisícinami čehokoliv přece umíme.
Psáno pro deník Právo.
