Bojovat s lichvou není těžké, ale musí se chtít. Omezením úroků to ale nejde a formální překlopení směrnic EU nestačí.
Dnes má každý, kdo naletí lichvářům, dvě možnosti – požadovat zrušení nevýhodných ustanovení smlouvy u soudu kvůli rozporu s dobrými mravy nebo podat trestní oznámení kvůli podezření z lichvy. V prvním případě ale často narazí na to, že smlouva obsahuje rozhodčí doložku a tak by se musel snažit o nemravnosti úroků přesvědčit nikoliv soud, ale rozhodce. Jenže toho obvykle živí právě firma, která si rozhodčí doložku do smlouvy dala – a kdo bude tak odvážný, aby šel proti svému chlebodárci?
Ve druhém případě – podáním trestního oznámení – se klient svěřuje do rukou policie a soudního systému. Některá trestní oznámení jsou odložena s tím, že oznamovatel umí číst a věděl, co podepisuje, u jiných si policie a státní zastupitelství vylámou zuby na špatně napsaném a konzervativně vykládaném paragrafu. Aby totiž byl spáchán trestný čin lichvy, musí být jednak požadováno plnění výrazně převyšující poskytnutou částku a jednak musí pachatel zneužít něčí tísně či nezkušenosti. Za nadměrné plnění se v judikatuře obvykle označuje trojnásobek úrokové sazby, a nebývá tak problém prokázat první část skutkové podstaty trestného činu. Druhá část je ale mnohem těžší.
Pro české soudy totiž tísní není třeba to, že se člověku rozpadá střecha domu a zatéká do elektroinstalace, tísní není ani hrozba exekuce a nuceného prodeje majetku nebo nemovitosti. Na první pohled by tak mělo být jednodušší prokázat zneužití klientovy neznalosti, jenže soud se obvykle spokojí s tím, že klient podepsal, že smlouvě rozumí, i když při zběžném posouzení neměl šanci je pochopit.
Přísnější regulace pochybných úvěrů tak má určitě smysl. Neškodilo by lépe popsat trestný čin lichvy a lépe vysvětlit soudcům, v jaké tísni se obvykle klient lichvářů nachází a jak omezené má možnosti. Důraz by ale měl stát klást na to, aby lichváře úplně vytlačil z trhu. Jak na to?
Rozhoduje RPSN, ne úrok
Lidovci jako předvolební gesto nesmyslně navrhují stanovit zákonem strop úrokových sazeb. Není ale nic snazšího než se přizpůsobit a úroky snížit – a vydělávat na poplatcích, které se k úvěru přidají. Kreativitě se přitom meze nekladou a stačí vedle vysokého poplatku za vedení úvěru přidat poplatek za posouzení, vyřízení dokumentace, rychlé zaslání prostředků atd…
Pokud by měl nějaký strop existovat (a řada zemí jej nastavený má jako signál, co se ještě považuje za slušný byznys a co už ne), musel by být stanoven pomocí RPSN, tedy roční procentní sazby nákladů. RPSN totiž do ceny úvěru započítává i různé poplatky, takže má mnohem vyšší vypovídací schopnost. Zároveň by se ale muselo klientům vysvětlit, co RPSN vlastně znamená, protože dnes to netuší téměř nikdo.
Konec kliček kvůli RPSN
Pokud by byl stanoven horní strop RPSN, musel by zákon zrušit kličky, jak se uvádění RPSN vyhnout. Nejjednodušší je do smlouvy napsat, že se peníze poskytují na koupi nebo rekonstrukci bydlení, protože pak se ze zákona RPSN uvádět nemusí. Je tedy potřeba tyto výjimky ze zákona vyjmout a upravit výpočty RPSN tam, kde jdou spočítat jen po část smluvního vztahu (třeba po dobu trvání fixace úvěru na bydlení).
Omezení pokut
Řada lichvářů nevydělává jen na vysokých úrocích a poplatcích, ale i na vysokých pokutách. Obchodní podmínky jsou plné pokut třeba i ve výši poloviny poskytnutého úvěru za naprosto nepodstatné záležitosti. Máte problémy splácet a řešíte to s úvěrovou firmou telefonicky? Tak pozor, ať nedostanete pokutu třeba 25 % úvěru za to, že jste ji písemně neinformovali o nepříznivé změně! Podobných příkladů se přitom dají najít desítky a většina z nich slouží jen pro rychlejší navýšení pohledávky.
Lepší srozumitelnost smluv
Pokud chceme, aby byli lidé odpovědni za to, co podepisují, musí mít alespoň částečnou šanci být schopni pochopit, co podepisují. Složité podmínky, často na několik dílů, psané drobným písmem a plné zkratek – to vše znamená, že průměrný klient nemá šanci se v podmínkách orientovat. Pokud by si chtěl klient vzít smlouvu a podmínky k prostudování domů, obvykle tvrdě narazí. Přitom by stačilo, aby základní věci musely být shrnuty na jeden list papíru, jako je tomu například u produktových listů podílových fondů – na jedné stránce je vše důležité.
Konec vylučování soudů
Posledním důležitým bodem je omezení rozhodčích doložek. Rozhodce může řešení sporu urychlit, ale musí být zajištěna elementární šance na spravedlnost. To znamená buďto stanovit, že rozhodci musí být alespoň tři (přičemž každá strana volí jednoho a na třetím se shodnou) nebo bude možno spory odkazovat pouze na respektované rozhodčí soudy a nikoliv na jedince bez historie. A musí být možné přezkoumat soulad rozhodnutí rozhodce s dobrými mravy (a pokud rozhodce rozhoduje nespravedlivě, mít dostatečné nástroje na jeho potrestání).
Taková reforma by dávala smysl. Voličsky je ale hůře prodejná než výkřiky o omezení úroků, úřednicky mnohem těžší než přeložení směrnice EU. Najde přesto někdo odvahu?
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
