LIDOVÉ NOVINY Výzvy, které klade čtvrtá průmyslová revoluce, měla zatím Česká republika tendenci podceňovat. Digitalizace a robotizace výroby i služeb přinesou zásadní změny v tom, jak budou lidé přemýšlet, vzdělávat se a pracovat. Tomu, aby Češi nezaspali vývoj, má pomoci i nový digitální zmocněnec při Úřadu vlády. Nedávno se jím stal státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza. Jeho úkolem bude koordinovat jednotlivá ministerstva, kterých se téma kybernetického úsvitu týká. „Pomáhá i to, že téma digitální ekonomiky začalo být výrazně důležitější i pro premiéra. Poslední rok absolvoval mnoho debat o čtvrté průmyslové revoluci, při cestách do Německa si prohlédl moderní digitalizovanou továrnu, na západním pobřeží viděl v reálu úspěch, jaký znamená digitální ekonomika, a co to může přinést. Debata musí být primárně o tom, kde má být Česká republika za patnáct nebo dvacet let. Takovou debatu musí vést premiér, protože jde o sladění průmyslu, vzdělávání, politiky zaměstnanosti,“ říká Tomáš Prouza v rozhovoru s LN.
* LN Pro většinu lidí je těžké si pod digitální ekonomikou něco představit, obvykle to skončí na tom, že jde o rychlý internet na chatě v horách. Jenže jde třeba i o to, jak mezi sebou budou komunikovat podniky v rámci dodávek a subdodávek…
Jednak tohle, ale ještě důležitější je, jak se změní požadavky na kvalifikaci zaměstnanců. Když dnes řeknete soustružník, už to dávno není kluk, který může ze školy odejít v šestnácti. Už i soustružník je člověk, který musí aspoň trochu umět naprogramovat obráběcí stroj, musí vědět a umět mnohem víc. Digitalizace na jednu stranu znamená odstranění části manuální práce, ale za cenu toho, že musíme nově dělat věci, které nás třicet let nikdo neučil. Nebude platit, co ještě nedávno, že se v nějakém oboru vyučíte a bude to stačit na dalších čtyřicet let.
* LN Není taková vize proti zájmům sociální demokracie, jejímž jste členem? Místo někdejších deseti soustružníků na stejnou práci stačí jeden, který mačká tlačítka.
Naopak, pokud je něco sociálnědemokratické téma, pak jak budou vypadat pracovní místa budoucnosti. Buď to můžete ignorovat a za patnáct let zjistíte, že je tu obrovská skupina lidí, která není schopná sehnat práci. Nebo to téma zkusíme chytit už dnes a dá nám to čas upravit kvalifikační a vzdělávací systém, pomoci lidem, aby i za těch patnáct let nějaké místo našli.
* LN Zaniknou manuální práce, což se týká lidí, kteří jsou zároveň nejhůře rekvalifikovatelní, protože nejsou zvyklí na seberozvoj a vzdělávání. Co s nimi?
To je jedna z věcí, na kterou se musíme soustředit. Musíme si zmapovat, jaká místa budou mizet a jaká nová budou vznikat. Dnes to nikdo neví, vzniklo zatím jen pár nových fabrik, na nichž to jde testovat. Máme deset patnáct let, abychom na to lidi připravili a bavili se o tom, jestli i v případě velkých firem má být čistě zodpovědností státu nabízet rekvalifikace. Možná by to měla být sdílená zodpovědnost za zaměstnance, nabídka vzdělání v nových technologiích v rámci bonusů.
* LN Když se podíváte na jednu velkou firmu na severu Moravy, ukazuje se, že někdy jsou jí zaměstnanci jedno.
Ano, ale tady se bavíme o automobilkách, leteckém průmyslu a dalších společnostech, které tu chtějí dlouhodobě být a jejichž byznys nezničí vývoj komodit, jako se to stalo OKD tím, kam spadly ceny uhlí. Jde jenom o to, jestli dokážeme stávající pracovní sílu změnit. Kdybychom chtěli za patnáct let ve střední Evropě pořád konkurovat levnou pracovní silou, je to špatně.
* LN Pravděpodobně to ani nebude možné, protože tento druh práce zastanou stroje.
Tak. Je to silné socioekonomické téma, součástí je otázka, jestli někteří lidé vůbec budou mít šanci si práci najít.
* LN Pro vás osobně je to děsivá, nebo zářná představa, že část práce převezmou stroje?
Neděsí mě to za podmínky, že s tím budeme aktivně něco dělat, ne sedět a zírat, jak kolem nás jde vývoj. Pokud budeme schopni se na to připravit, bude to fajn, zemi to posune. Z pohledu kvality života a příjmů jsme velmi bohatá země, ale ne z pohledu průměrných platů. To se může změnit právě novou kvalifikací.
* LN Digitální ekonomiku jste si vytyčil po jmenování jako jednu z priorit. Jaké jsou tam další problémy vedle rekvalifikací?
Nejde jen o jedno kouzlo, musíme mít řešení pro různé věkové skupiny, různé druhy vzdělání. Jde o používání moderních technologií a to se mění. Když to propojím s e-governmentem nebo bankovními službami, ještě před pár lety jediným komunikačním kanálem byl web přes prohlížeč v počítači. Dnes už je pro mnoho lidí tím kanálem chytrý telefon nebo tablet s patřičnou aplikací. Jde o to, hledat cesty, jak to všechno udělat jednodušší, aby to lidé začali používat. Pro mě je to hodně i debata o tom, jak hledat užitečné aplikace. Řada z nich je spíš na úrovni samospráv, ne státu. Je fajn, že můžu poslat daňové přiznání přes datovou schránku, ale byl bych mnohem radši, kdybych mohl přes smartphonovou aplikaci zaplatit parkování v Praze 1.
* LN Takové aplikace už jsou, hlavně na úrovni samospráv, ale nijak se to nekoordinuje, nesdílí.
Je to tak, protože se o tom moc nemluví, ale zároveň je tu plno starostů, kteří chtějí něco dělat. Dobré je, že už to není jen o příkladech z Francie nebo Ameriky, aplikace už používají mnohé české vesnice. Pokud víte, že s tím přišel starosta, kterého znáte a snadno mu zavoláte, šíří se to rychleji. Nejsou to navíc ani drahé aplikace, často jde o padesát nebo sto tisíc korun. Zvláště mladší lidé, kteří hodně cestují a vidí to jinde, přinesou toto téma i domů.
* LN Co je vlastně těžší?Vyjednávat řešení v rámci vaší evropské agendy, nebo provalit domácí bariéry digitální ekonomiky?
Těžší úkol je ten domácí. Například vůči e-governmentu pořád panuje nedůvěra – nevěří se mu, bojíme se toho, nevíme, nechceme. Na evropské úrovni naopak všichni chápou, že na tom můžeme dohnat Ameriku, získat zpátky konkurenceschopnost vůči velké části Asie. Jsme tady navíc ve zvláštní situaci, protože jen v Německu a České republice v rámci osmadvacítky roste podíl průmyslu na HDP, pořád jsme primárně průmyslová země a musíme s tím do budoucna chytře zacházet. Potřebujeme do sebe dostat úplně nové uvažování, ale bude v tom fungovat tlak ze zahraničí.
* LN To je součástí vaší mise?Hledat chytrá řešení v samosprávách i v zahraničí a přinášet je do České republiky?
Určitě. Příkladů je moc, je kde brát. Ještě mnohem více než zahraničí mě zajímají naši starostové nebo hejtmani, kteří ve svých obcích a krajích zkoušejí s digitálem pracovat. To bude táhnout stokrát víc než příklad britský nebo francouzský, ten domácí se hůře shazuje.
* LN Možná největší úkol, který jste před sebe postavil, je téma sdílené ekonomiky – taxislužba Uber, ubytování Airbnb. Zákazníci to milují, tradiční trh se bouří. Vy byste udělal co? Regulovat, nechat být, podporovat?
Nemám na to jednoduchou odpověď. Z mého pohledu by mělo platit pár základních principů. Je dobře, že lidé jsou schopní používat svůj majetek na to, aby si zvedli příjmy. Pokud nikdo nerozporuje, že si na svojí zahradě můžu pěstovat kedlubny a hrášek, a pak je jít prodat, nikdo by neměl zpochybňovat, že využiju svůj volný pokoj, abych někoho ubytoval, nebo auto na svezení. Druhá věc je stanovení hranice, od které už to není občasná činnost, ale podnikání. Pak už je třeba platit daně, mít živnost. Je zapotřebí jít po jednotlivých segmentech a říci si, kde je regulace užitečná. U Airbnb regulace není zapotřebí, když budu mít v bytě blechy, uživatelé mě tak pomluví, že už si ode mě pokoj nikdo neobjedná. U Uberu si umím představit, že by řidiči měli mít dostatečně kvalitní pojištění, aby krylo i ty, kdo s nimi v tom autě sedí. Klíčové pro mě je, že pokud svůj majetek mohu využívat v offline světě, abych si vydělal, proč bych to nemohl dělat i v online světě.
* LN Jeden z argumentů například proti Uberu je, že v offline světě na tuto činnost musíte mít koncesovanou živnost. Není třeba liberalizovat celé podnikání?
Možná. Když jedu taxíkem, čekám určitou kvalitu služby. Když jedu Uberem, čekám, že pojede podle mapy v telefonu,může mít méně prostorné auto. Uber aplikace v Americe má čtyři varianty, včetně možnosti objednat si klasický taxík, podobně jako tady Liftago. Byznys se sám vyvíjí a tak má vypadat i debata v České republice. O tom, kde jsou ty limity; pokud se někdo vozením lidí živí, jezdí deset hodin denně, v tu chvíli je to taxikář, který by měl mít licenci. Pokud je to učitelka z mateřské školky, se kterou jsem jel naposled, která řídí dvě hodiny denně po práci, aby si vyčistila hlavu, je to jiné.
* LN Ale kde tu hranici nastavit? Sedm hodin jízdy je zábava, osm už živobytí?
O tom se musíme teprve bavit. Dokončujeme teď vstupní analýzu, co všechno vlastně je sdílená ekonomika. Všichni znají Uber, někteří Airbnb, ale těch byznysů je mnohem více. Zapojí se ministerstvo dopravy, taxikáři, Svaz měst a obcí – výsledek nebude za měsíc, ale k něčemu musíme dojít. Nejhorší je současný stav, kdy je tu služba, kterou spousta lidí chce, a vy trestáte poskytovatele služby za poptávku.
Kateřina Surmanová, Blahoslav Hruška, Lidové noviny, 9. 6 2016
