Ministr financí neustále hledá nové příjmy do státního rozpočtu. Vedle zvyšování daní a omezování výdajů by ale měl využít další zdroj, který by mu přinesl nové peníze – a voliči by jej navíc ještě pochválili.
Tím zdrojem jsou důrazné kontroly nabízení spotřebitelských úvěrů a důsledné uplatňování zákona (což mimochodem platí i pro všechny další oblasti kontroly). Česká obchodní inspekce má poměrně široký záběr: kontroluje nejen kvalitu pohonných hmot, ale třeba i taxikáře a právě nabídku spotřebitelských úvěrů, což je poslední dobou ještě větší džungle než bývala taxislužba.
Nebát se trestat
Široký záběr obchodní inspekce by ovšem neměl být výmluvou pro to, aby se kontrolovalo jen trochu, tak aby se neřeklo a hezky se vykázala činnost. Tím nemířím na jednotlivé pracovníky České obchodní inspekce, kteří dělají, co mohou, ale na systém. Dobře fungující inspekce totiž může nejen pomoci řadě lidí, ale vzhledem ke způsobu podnikání u nás přinést do státního rozpočtu i pěkné peníze.
Musela by ale mít odvahu být dostatečně důrazná a dobře rozumět byznysu, který kontroluje. V plné polovině kontrolovaných nabídek spotřebitelských úvěrů loni našla obchodní inspekce porušení zákona – ovšem průměrně udělená pokuta činila směšných deset tisíc korun. To je přitom suma, kterou si úvěrový žralok vydělá během chvíle, takže pokuta je pod jeho rozlišovací schopností a jen nad ní mávne rukou.
Noví zaměstnanci se zaplatí
Co by tedy měla Česká obchodní inspekce změnit? Kontrolovat víc, trestat víc a zveřejňovat jména těch, kteří porušují zákon. Loňských 290 kontrol spotřebitelských úvěrů je směšně malé číslo, desetitisícová pokuta je pro legraci a zaručená anonymita znamená, že si z kontrol a pokut nikdo nic nedělá a dál pokračuje v klamání klientů a nekalých praktikách.
Česká obchodní inspekce má samozřejmě své argumenty – má i jiné oblasti kontroly, má málo lidí, zveřejňování provinilců by prý musela „zvážit“. Jenže pokud by chtěla inspekce vystupovat skutečně aktivně, každý nový zaměstnanec by se jí několikanásobně zaplatil, takže by zbylo i na ministra financí a jeho prázdnou kasu. A mimochodem, to platí i pro řadu dalších problematických oblastí, které Česká obchodní inspekce kontroluje. Tedy spíš měla by kontrolovat, protože při současném počtu lidí stíhá obvykle jen klouzat po povrchu.
Pranýř účinnější než pokuty
Počty lidí jsou samozřejmě vždy citlivé téma, i když u státních zaměstnanců, kteří si na sebe dokážou vydělat, by mělo být rozhodování o něco jednodušší, nemluvě o tom, že občas stačí jen přesunout kapacity.
Naprosto nepochopitelné pro mě ale je odmítání zveřejňovat jména provinilců. Česká obchodní inspekce se hájí tím, že v případě prodeje nekvalitních pohonných hmot je povinnost zveřejňovat pravomocná rozhodnutí stanovena přímo zákonem, zatímco u ostatních kontrol tato povinnost stanovena není. Žádný zákon to ale také nezakazuje – a inspekce by měla dobře vědět, že zveřejnění jména je často větším trestem než finanční pokuta, zvlášť když se seznamu hříšníků udělá pořádná publicita.
Inspekce tedy umí vydělat na své kontrolory, umí přinést nové peníze do státního rozpočtu a má v ruce účinný nástroj, jak veřejně upozornit na ty, kteří poškozují klienty. Přitom ale především hledá důvody, kvůli kterým nic nemůže. Na rozdíl od mnoha jiných vládních kroků by přitom většina voličů přísnější ruku České obchodní inspekce ocenila.
Ryché komentáře autora k ekonomickému dění najdete na jeho Twitter účtu @prouzatomas. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
