Vážené paní velvyslankyně, vážení páni velvyslanci,
dámy a pánové,
jsem velmi rád, že se po dlouhých diskusích podařilo i letos zachovat tradici mé účasti na evropském bloku porady. S řadou z vás se vídám osobně, ale jsem rád, že mám i tuto příležitost diskutovat s vámi o cestách, kterými můžete pomoci prosazovat vládní priority a společně tak pokračovat v návratu České republiky na místo, které jí v mezinárodních vztazích patří.
V posledním roce došlo v Evropě, v jejím okolí i ve světě k řadě událostí, zvratů a krizí. A ať se na to podívám optikou politika, diplomata, ekonoma nebo občana, situace dnes v Evropě nevypadá nijak radostně. Po sérii krizí, navíc často zveličených médii a zoufalci konvičkovského, okamurovského nebo zahradilovského typu, s nimiž se potýká každá evropská země, má mnoho Evropanů pocit deziluze, ztráty důvěry a odcizení. Kritika se valí z různých stran a není to jen kritika Evropské unie a jejích institucí. Nespokojenost panuje i s fungováním národních států a s jejich představiteli. Dochází k radikalizaci a kritika často směřuje k těm nejzákladnějším hodnotám evropského politického a někdy i právního a hodnotového systému.
Rozhodnutí britských voličů o vystoupení z Evropské unie tento vývoj jasně dokumentovalo. Zároveň akcelerovalo debatu o budoucnosti EU, která ve skrytější podobě probíhala už delší dobu. Evropa stojí před zásadními otázkami – pokud máme úspěšně pokračovat, musíme nabídnout řešení, která opět dokáží lidi nadchnout a ukázat jim, že spolupráce je jedinou cestou vpřed. Role zastupitelských úřadů bude v budování fungující spolupráce klíčová.
Pro Českou republiku je zakotvení v evropských a transatlantických strukturách, tedy v Evropské unii a v NATO, základním a nenahraditelným pilířem, ať už jde o naše postavení ve světě, bezpečnost či ekonomický rozvoj. Adekvátní alternativa neexistuje. Ve svém přemýšlení i v praktické činnosti proto musíme dát diskusi o budoucnosti Evropské unie prioritní místo a musíme se na ni stoprocentně připravit.
Od konce června debatám o Evropské unii dominuje Brexit. Vzhledem k váhání Britů s notifikací odchodu a s ohledem na jejich nepřipravenost na diskusi o budoucnosti však otázka brexitu nemůže a nesmí být tématem číslo jedna evropské politiky.
Prioritním tématem musí být naše budoucnost, tedy budoucnost Evropské unie. To, že evropskou integraci považujeme za základ naší politiky, neznamená, že jsme se vším, co se v EU děje, spokojeni nebo že máme zavírat oči před nedostatky. Naopak! Nepodaří-li se nám zefektivnit práci Unie a ukázat občanům výhody spojené Evropy, bude to mít fatální následky.
První příležitostí pro celoevropskou diskusi bude neformální setkání sedmadvacítky 16. září v Bratislavě. Pro ČR bude zásadní, aby proces, který v Bratislavě nastartujeme, stál na třech pilířích: inkluzivitě, důvěře a přidané hodnotě.
V klíčových tématech musíme postupovat inkluzivně, tedy společně jako EU 27. Abychom se kvůli vlastní hlouposti neocitli na východní evropské periferii, musíme aktivně hájit náš zájem na fungující a úspěšné Evropě. Jedinou cestou vpřed je schopnost nacházet společná témata a kompromisní řešení. Chci ale, abychom si dobře rozuměli. Kompromis pro mne neznamená vyhýbat se složitým otázkám. Znamená pro mne snahu hledat řešení, která budou akceptovatelná pro všechny. Nutnou podmínkou je samozřejmě ochota ke kompromisu ze všech stran – v klíčových tématech je stejně nepřijatelné přehlasovávání bez hledání kompromisu, jako slepé blokování rozhodování a uražené bouchání pěstí do stolu.
Spolupráce v EU musí být založena na důvěře mezi členskými státy navzájem, na důvěře mezi státy a institucemi EU a na důvěře občanů. Instituce musí naplňovat své pravomoci a nepřekračovat je a členské státy musí plnit své povinnosti. Evropská komise se musí znovu stát strážkyní Smluv a musí pomáhat hledání kompromisu mezi zájmy členských států a Unie jako celku. Její politizace vede pouze ke stavu, kdy jí členské státy a jejich občané přestávají věřit.
Tento stav se musí změnit. Není k tomu ale potřeba zásadních institucionálních změn, personálních revolucí ani změn primárního práva. Musíme ale důrazně připomínat, že Komise má být nestrannou strážkyní Smluv, zatímco pány Smluv jsou členské státy. Ty jsou také nositeli legitimity a musí prostřednictvím Rady a Evropské rady daleko aktivněji a asertivněji určovat strategické směřování Unie. To se ale neobejde bez mnohem aktivnějšího přístupu členských států k evropské politice a bez mnohem lepší schopnosti a ochoty vyjednávat.
Třetím pilířem reformy Evropské unie je přidaná hodnota pro občany. U všech našich kroků si musíme být jisti, že mají konkrétní a hmatatelný přínos pro občany Unie, kteří dnes od EU očekávají, že jim zajistí prosperitu a bezpečnost a nebude zasahovat do života tam, kde to není nutné.
EU musí jasně a viditelně přispívat k posilování ekonomického růstu a konkurenceschopnosti, k vytváření nových pracovních míst a ke zvyšování životní úrovně všech občanů. Hospodářská prosperita Evropy přitom závisí především na dobrém fungování vnitřního trhu a efektivitě celé řady politik, které Unie vykonává. Česká republika je jedním z nejlepších příkladů toho, jak existence vnitřního trhu a ochota pomáhat slabším táhne ekonomiku členských států kupředu. Musíme se ale mnohem více zaměřit na urychlení ekonomické a sociální konvergence jak uvnitř jednotlivých členských států, tak mezi nimi. Bez konvergence, kterou budou lidé vnímat v každodenním životě, se důvěra v Evropu nevrátí.
V ekonomické oblasti jde především o to, plně implementovat a efektivně využívat existující nástroje. Základem je plně integrovaný a funkční vnitřní trh včetně jednotného digitálního trhu, energetické unie a liberalizace služeb. Pro Českou republiku je klíčové, aby byl vnitřní trh i nadále založen na nedělitelnosti všech čtyř svobod. I když se o to budou mnozí snažit, nesmíme dopustit jejich dělení či relativizaci. Jako exportní a na průmyslu stojící ekonomika musíme mnohem účinněji bojovat proti všem opatřením, která vytvářejí na vnitřním trhu nové překážky.
V zájmu nás všech je také stabilní a funkční eurozóna a musíme umět zajistit, že do debaty o jejím dalším směřování budou zapojeny všechny členské státy a nebudou vznikat nepřátelské kluby euro-ins a euro-outs.
Zatímco na potřebě ekonomického růstu se Evropa shodne rychle, v případě bezpečnosti to bude mnohem složitější. O tom, že vnitřní a vnější bezpečnost Evropy jsou klíčovým tématem dneška, se nemusíme přesvědčovat. O tom, že EU musí být v této oblasti mnohem aktivnější, asi také ne. Otázkou ovšem je, co konkrétně dělat a zda budeme schopni překonat mentální nacionální bariéry, které v bezpečnostních komunitách jednotlivých zemí často stále přetrvávají.
Abychom bezpečnostní spolupráci co nejrychleji rozjeli, měli bychom stavět na tom, co již funguje. Členské státy v mnoha případech bilaterálně či vícestranně spolupracují například v oblasti policejní spolupráce či výměny informací. Našim prvním krokem by proto mělo být již fungující modely propracovat a přizpůsobit potřebám sedmadvacítky. U každého opatření musíme dobře vážit, kde pokračovat v mezivládní formě spolupráce a kde se otevírá cesta pro unijní řešení. I v této oblasti platí pravidlo: „nikoli více, ale lépe“.
Ještě tvrdším oříškem bude zajištění bezpečnosti vnější. Úspěch v této oblasti může přinést jen skutečně efektivní Společná zahraniční a bezpečnostní politika. Všichni ale dobře vidíme, že její budování a realizace zatím vázne. EU disponuje komplexní sadou soft power instrumentů, jako jsou rozvojová pomoc, obchodní politika, politika sousedství či politika rozšíření, ale neumí s nimi dobře zacházet a propojovat je. Navíc jí chybí hard power a bez ní nikdy skutečným globálním hráčem nebudeme. Jak včera jasně zaznělo z úst předsedy vlády, právě na to se musíme zaměřit, a to včetně diskuse o vybudování evropské armády.
Evropská bezpečnostní struktura samozřejmě stojí i nadále na NATO, nastal však čas převzít za sebe plnou odpovědnost, pokračovat v navyšování obranných rozpočtů a odhodlat se použít v případě nutnosti i sílu.
Vize konce dějin a mírové globální demokratické budoucnosti patří spíš do učebnic dějin politického myšlení. Kromě schopností, politik a instrumentů EU potřebuje vůli a odhodlání tyto prostředky použít – a dát toto odhodlání jasně najevo. Nejde o návrat k jestřábím perspektivám z dob studené války. Jde o návrat k víře ve vlastní hodnoty, tedy ve svobodu a právní stát, a k odhodlání nepřipustit jejich ohrožení.
Při budování a prosazování pozice, kterou jsem vám právě popsal, je vaše role nezastupitelná. Bez vašich schopností, kontaktů, analýz a informací se neobejdeme.
Podobné diskuse, jako je ta naše dnešní, probíhají také v ostatních členských státech. Abychom dokázali správně stanovit naši strategii, musíme vědět, co se děje jinde. Musíme sledovat priority našich partnerů a jejich vnitrostátní diskuse a současně aktivně a srozumitelně tlumočit naše pozice a hledat spojence pro jejich prosazování.
V tomto kontextu bych chtěl zmínit několik našich zastupitelských úřadů, které hrají či by do budoucna měly hrát v oblasti evropských záležitostí klíčovou roli. Nejprve musím vyzdvihnout práci Stálého zastoupení a jeho šéfa Martina Povejšila. Pod jeho vedením z úřadu vyrostl respektovaný bruselský hráč. Věřím, že příchod Jaroslava Zajíčka jako velvyslance při Coreper I akceschopnost našeho bruselského zastoupení ještě výrazně zvýší.
Chci poděkovat všem, kteří na Stálém zastoupení Brusel působí, neboť role tohoto úřadu je poměrně nevděčná. Evropské záležitosti se jen z malé části dotýkají klasické zahraniční politiky a velvyslanec se zodpovídá nejen svému ministrovi, ale je prostřednictvím našeho koordinačního mechanismu a Výboru pro Evropskou unii pod neustálým dohledem všech ministerstev. O to víc si práce SZB vážím a jsem rád, že se na ni ve své funkci mohu stoprocentně spolehnout.
Mluvíme-li o bruselských úřadech, nelze opomenout ani práci Stálé delegace při NATO a naší bilaterální ambasády. Týmy pod vedením Jiřího Šedivého a Jaroslava Kurfürsta odvádějí skvělou práci a současný „bruselský triumvirát“ je nejsilnějším, jaký jsme kdy v Belgii měli.
Ocenění si zaslouží i další. Do nelehké situace se dostal Libor Sečka a jeho úřad v Londýně – namísto klidné bilaterální ambasády po dlouhé a vyčerpávající misi v Pekingu ho čeká noční můra v podobě brexitu a zatím se se zmatkem nové britské post-brexitové administrativy pere na výbornou. Stále významnější je také díky práci Jana Sechtera linka Praha-Vídeň. Na tu se chceme s pomocí bilaterálního i Slavkovského formátu zaměřovat i v budoucnu, neboť vedle Visegrádu by měl Slavkov posilovat naše středoevropské ukotvení a bránit snahám o posun směrem na východ. Mnoho práce odvádí i všechna naše zastoupení v Německu a je důležité, aby dokázala nejen dostatečně kvalitně pokrývat širokou bilaterální agendu, ale i pomáhat česko-německé spolupráci v oblasti evropské.
S ohledem na spolupráci ve V4 je samozřejmě důležitá také práce našich zastupitelských úřadů v těchto zemích. Zapomenout nesmím ani na Francii, s níž usilovně prohlubujeme bilaterální vztahy a jejíž význam pro další vývoj EU bude zásadní.
Kromě střední Evropy, Německa a Francie potřebujeme v EU 27 i další vlivné spojence. V řadě evropských států vidím dosud ne úplně využitý potenciál. Měli bychom se zamyslet, jak posunout na vyšší úroveň spolupráci s partnery, jejichž význam pro nás nemusí být zřejmý na první pohled. Osobně za prioritu považuji prohloubení vztahů s Itálií, Španělskem a Švédskem, výrazně intenzivněji bychom měli umět komunikovat s Holanďany.
Na závěr mi dovolte zmínit se ještě krátce o tématu umisťování Čechů v institucích EU. Pan premiér i já se snažíme při návštěvách Bruselu i při bilaterálních jednáních prosazovat české kandidáty na vedoucí pozice. Úspěch naší špičkové diplomatky Edity Hrdé, která byla loni v ESVA jmenována vrchní ředitelkou pro region Amerik, je také výsledkem zvýšeného důrazu vlády na tuto problematiku. Daří se pomáhat i Čechům uvnitř evropských institucí a věřím, že spolupráce s ministerstvem zahraničí v této oblasti bude i nadále pokračovat a že se brzy dočkáme dalších úspěšných kandidátů.
Vážené dámy, vážení pánové,
ještě jednou bych vám chtěl poděkovat za dosavadní spolupráci, těším se na její pokračování a přeji vám hodně zdaru, sil a nadhledu.
Děkuji za vaši pozornost.
Projev přednesl státní tajemník pro evropské záležitosti 23. srpna 2016 na půdě Ministerstva zahraničních věcí.
