Máte pocit, že nám Evropská unie diktuje, že je byrokratická, že je radno jí nevěřit a že ji nemáte právě moc v lásce? Pokud ano, nebyli byste nijak výjimeční, v Česku sdílí tyto pocity největší procento populace ze všech členských zemí. Čím to je? Podle bývalého českého státního tajemníka pro evropské záležitosti mimo jiné tím, že žádný český politik si po vstupu Česka do unie nevzal toto téma za své.
„Zásadní chyba v české evropské politice podle mě nastala hned první den po referendu v roce 2004. Protože Česko nemělo a nemá žádné téma, se kterým by bylo možné je jako zemi identifikovat. Na začátku 90. let měla česká politika za cíl svobodné volby, ten jsme si splnili, pak to byl cíl vystižený sloganem ´zpátky do Evropy´, to jsme si také splnili, a pak už další narativ nepřišel,“ prohlašuje bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti při Úřadu vlády ČR, ekonom Tomáš Prouza.
Nikdo podle něj neřešil, co má Česko vlastně chtít. „Definovat pár českých priorit, které by Česko razilo v rámci evropské politiky, bylo peklo, protože půlka českých ministerstev se v žádné nenacházela. Co umíme dokonale, je připomínkovat, říkat, co je podle nás špatně. V historii Česka ale nebyl žádný politik, co by vzal evropský prapor a uměl říct, co chceme,“ dodal.
Prouza se spolu s viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy pro hospodářskou politiku Radkem Špicarem zúčastnil debaty v pražském Skautském institutu na téma image EU v českých médiích. Oba diskutéři se přitom pokusili najít odpovědi na otázku, proč to s touto image není valné a co všechno tento stav ovlivňuje.
Unii věříme míň i ve srovnání s Maďary a Poláky
Podle Prouzy berou Češi EU jako něco, co není jejich, ale je to cosi vnějšího a nejasného. Bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti ocitoval v této souvislosti dlouhodobou sérii průzkumů veřejného mínění Eurobarometr, prováděných ve všech členských zemích a zjišťujících postoje občanů EU k různým otázkám.
Podle Eurobarometru věří Evropské unii v Česku 35 procent občanů, zatímco 56 procent jí nevěří. „To je nejhorší výsledek ze všech členských států,“ podotýká Prouza. Ještě horší je podle něj to, že třetina mladých Čechů ve věku od 18 do 24 let se o EU nijak nezajímá, neví, zda členství v unii je pro Česko dobré, nebo špatné, a je jí to jedno. „To může být problém. Stačí si vzpomenout na brexit. Výchozí situace byla totiž podobná, mladí lidé v Británii se o Evropskou unii prakticky nezajímali, a o vystoupení z EU tak za ně rozhodli staří, čímž jim zásadně ovlivnili životy,“ dodal Prouza.
Češi si také dlouhodobě víc než jiné členské národy myslí, že EU je byrokratická. Tento názor zastává 42 procent Čechů, což je dvakrát víc než evropský průměr. „To se říká už od dob Václava Klause,“ glosoval to Prouza.
Dvakrát víc Čechů než jiných Evropanů si také myslí, že EU špatně hlídá hranice (myslí si to 39 procent Čechů) a že EU plýtvá penězi (38 procent). V otázce peněz ale projevují čeští reprezentanti v Bruselu rozporný přístup. „Když se projednával evropský rozpočet, chtěli jsme víc peněz na kohezi, ale současně jsme byli v britském klubu pro snížení rozpočtu. Nemůžeme se pak divit, když se na nás ostatní země dívají divně, co že vlastně chceme,“ poznamenal Prouza (takzvaná kohezní politika EU směřuje k dosažení hospodářské a sociální soudržnosti, pozn. red.).
Podle Prouzy jsou Češi ve svém negativním postoji výjimeční i v porovnání s Poláky a Maďary, kteří přitom aktuálně čelí v Bruselu kritice. „Osmdesát procent Poláků a Maďarů hledí na EU jako na pozitivní věc. Orbánova rétorika je, že chce EU reformovat, že chce lepší EU. Nemluví o tom, že by Maďarsko mělo z EU vystoupit. Ani v Polsku neběží debata o vystoupení z EU, problémy s unií prezentuje polská vláda svým občanům spíš jako vnitrostranický spor,“ řekl bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti.
Důvodem českého skeptického a nedůvěřivého postoje k EU je podle Prouzy mimo jiné minimální zájem médií a politiků o skutečné dění v orgánech EU. „Za Českou republiku jsou v Bruselu akreditováni tři novináři, jeden z ČTK, jeden z České televize a jeden z Českého rozhlasu. Poláci jich tam mají 19. S tím samozřejmě souvisí i to, že když si nějaké médium platí v daném místě zpravodaje, dává mu pak větší prostor, aby se mu ta investice vyplatila,“ podotýká Prouza.
Systematicky podle něj píše v Česku o Evropské unii jen pár novinářů, kromě výše zmíněných ještě Ondřej Houska v Hospodářských novinách, v Mladé frontě Dnes po odchodu Luboše Palaty už nikdo a v ostatních celostátních denících také nikdo. Podobná situace panuje také v soukromých rádiích a televizích, ne tak ale ve světě takzvaných alternativních médií, zejména na různých dezinformačních webech. „Tato média se sakra snaží, zkratku EU tam vidíte v titulcích každou chvíli a samozřejmě vždy v negativním kontextu. Objem výhradně negativního informování o Evropské unii je obrovský a není bohužel vyvážen pozitivními informacemi, které by se mohly objevovat v klasických médiích,“ uvedl Prouza.
Politici na tom mají zásadní podíl
Podle Prouzy panuje podobná situace jako v médiích také na politické scéně. „Řada politiků naladěných tvrdě na antievropskou notu, jako Klaus mladší nebo Okamura, je mimořádně aktivní a velmi se snaží o pozornost. Naopak je velmi málo politiků, kteří by se snažili být proevropští. A většina se jich bojí o tomto tématu mluvit, protože mu nerozumí,“ říká Prouza.
Zatímco v západních zemích je podle něj politika standardní povolání, v níž lidé působí třicet čtyřicet let a postupně se vypracovávají – takže mladí politici jsou posíláni do jiných zemí na stáže, díky čemuž se v různých zemích vzájemně poznají, získají na sebe kontakty, poznají evropskou agendu a snáz se jim pak jedná – v Česku má řada politiků k dispozici jedno až dvě volební období a s evropskou problematikou se nedokáže seznámit, navíc je bez kontaktů na mezinárodní scéně.
Postoj politiků je přitom podle Prouzy pro lidi klíčový. „Výrazně proevropských je asi dvacet procent Čechů, výrazně proti je patnáct procent. Šedesát procent o tom nepřemýšlí a jejich názor určuje to, co slyší v médiích od politiků,“ říká Prouza.
„Hlavní roli v obecném vnímání Evropské unie hrají politici, což je věc, která mě hrozně překvapila, ale je to tak,“ potvrdil i Radek Špicar.Podle svých slov došel k tomuto závěru na základě cest, které ve funkci viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy pro hospodářskou politiku dělá po Česku na pozvání institucí i jednotlivců, rekrutuujících se převážně z těch nevyhraněných 60 procent občanů. „Myslel jsem, že tento národ je k politikům skeptický a trénovaný v umění číst mezi řádky. Ale zjistil jsem, že to tak není a že lidi na setkáních papouškují často to, co předtím slyšeli od politiků,“ dodal.
Komunikace s lidmi na „výjezdních akcích“ svazu je podle Špicara optimistická v tom, že když vidí zájem druhé strany, sami ho také projevují. A právě zájem o tyto lidi a aktivní přístup k nim je možná největším dluhem „proevropských politiků“. „Téměř všude, kam přijedu, slyším, že tam byl dosud jen Tomio Okamura. Musím uznat, že to je politik, co pracuje a nespoléhá na to, že bude občas vidět v Otázkách Václava Moravce. Chcete-li uspět a lidi o něčem přesvědčit, opravdu je třeba odpracovat si to v terénu. Média lidé přestávají sledovat, informace čerpají spíš ze sociálních sítí nebo od přátel. Takže je třeba je ´infiltrovat v jejich vlastním světě´ a tam případně ovlivňovat jejich názor,“ řekl Špicar.
Vliv politiků na postoje většiny lidí se podle Prouzy projevil například po nástupu vlády Bohuslava Sobotky. „Když tato vláda začínala, mělo pozitivní náhled na Evropskou unii 31 procent lidí. První rok a půl to byla vláda opravdu výrazně proevropská. A pozitivní náhled občanů na EU vzrostl až na 50 procent. Pak ale přišla migrační krize v roce 2015, ministr vnitra Chovanec okamžitě zapózoval s puškou a důvěra českých lidí v EU se rázem propadla na 25 procent,“ řekl Prouza.
Poznamenal také, že stát se v české politice europoslancem znamená okamžitě „mediální smrt“. „Je to elegantní způsob, jak neoblíbeného politika někam poslat, když ho ještě nemůžu zabít. Řada Čechů nezná ani jednoho europoslance. Nebo znají jen ty, co si našli domácí téma, jako je Tomáš Zdechovský, který se začal angažovat v kauze Evy Michalákové (ženě, žijící původně v česko-norském manželství, odebral norský úřad pro péči o dítě Barnevernet dvě děti, pozn. red.), nebo Olga Sehnalová, jež se začala zabývat dvojí kvalitou potravin. Jinak ale voliči vůbec netuší, co to je za lidi a proč je vlastně mají volit,“ uvedl Prouza.
Najít vhodné téma
Od výše nadnesených problémů se pak podle obou diskutérů odvíjí to, jak se o Evropské unii v Česku informuje.
„V červnu Rada Evropy probírala migraci, což mimo jiné zahrnovalo jednání o možnosti otevření evropského trhu zemědělským produktům v Africe, aby měly africké země šanci lidi udržet, jednala ale také o zdanění velkých nadnárodních firem, aby v Evropě nechávaly víc peněz, jednala i o kyberbezpečnosti v souvislosti s kyberútoky, k nimž v Evropě předtím došlo. Ale česká média, možná s jednou výjimkou, jela jako téma jen migraci. Průměrný člověk se tak o skutečných evropských tématech vůbec nedozví,“ řekl Prouza.
Média podle něj také občas směšují zpravodajství a názorový pohled, respektive ovlivňují svým náhledem na EU to, jak o ní informují. V této souvislosti Prouza připomněl nedávnou kauzu s hoaxem, který v červnu rozšířila Česká asociace pojišťoven. Ta založila svou tiskovou zprávu na tom, že Evropská komise požaduje, aby se povinné ručení rozšířilo i na elektroautíčka pro děti a jiná podobná podomácky vyrobená vozítka. Zprávu převzala ČTK a po ní téměř všechna média, přestože informace České asociace pojišťoven nebyla pravdivá.
„Byla to absolutní kravina. Ale když jsme to všude, i na sociálních sítích dementovali, bylo zajímavé sledovat, co se dělo a jak se k tomu které médium postavilo. Třeba Blesk původní text stáhnul, omluvil se a uveřejnil nový článek. Pak bylo den ticho a pak se najednou ozvala analytička Echo24 Lenka Zlámalová, která se netají svým trvalým negativním pohledem na EU, a přišla se spinem, že lidé si vlastně z té zprávy dělali legraci, a tak ´naskočili přesvědčení eurofilové v čele s bývalým tajemníkem pro evropské záležitosti Tomášem Prouzou a přiměli pražské zastoupení Evropské komise, aby vydalo prohlášení, že elektrická autíčka jsou hoax, a donutilo asociaci zprávu změnit´,“ říká Prouza (šlo o komentář Bruselské fake news, který je však v současnosti v celé podobě dostupný pouze pro předplatitele, pozn. red.).
„Takže respektované novinářce nevadí, že asociace pojišťoven lže, a vadí jí místo toho, když se lživá informace dementuje? Šlo o příklad názorového vstupu, kdy je nenávist k Bruselu tak silná, že novinář akceptuje, že mu informační zdroj lže,“ dodal Prouza.
Podle Špicara přetrvává v českém povědomí obrovské množství euromýtů o všem možném (směrnice na zakřivené banánů a podobně), ale lidé jsou ochotni a schopni nechat si věci vysvětlit. Jenže nikdo to ve veřejném prostoru moc nedělá. „Novinářům se o EU moc psát nechce, je proto potřeba chodit jim naproti a nabízet jim jednoduše informace. Pokud politici a organizace na tuhle snahu rezignují, budou veřejný prostor dál plnit lži a manipulace, jimiž ho vyplní dezinformační weby jako Aeronet, protože nenávist prodává lépe než pravda,“ podotkl Špicar.
„Pravda není moc atraktivní, většinou je nudná. Naproti tomu dát něčemu falešný význam je hrozně jednoduché,“ reagoval Prouza. Jako příklad zmínil opakované vyjádření Václava Klause mladšího, že kvůli GDPR (zpřísněné ochraně osobních údajů, pozn. red.) nemůže v šachovém kroužku vyvěsit ani jednotlivé šachové partie hráčů nebo tabulku s výsledky. Klaus mladší s tímto tvrzením vystoupil i v rozhovoru s Českým rozhlasem, jehož redaktor byl připraven a namítl, že podle vyjádření Úřadu pro ochranu osobních údajů je to nesmysl. „A Klausova reakce? Prohlásil: ´Myslíte si, že když ÚOOÚ něco řekne, že to je taky pravda?´ Jak se pak máte s takovým politikem bavit?“ glosuje to Prouza.
„Někdo mi řekl, že Česko se dostalo už tak daleko, že pozitivní informace přestávají lidi zajímat, můžete jen zkusit přebít konflikt jiným konfliktem. Hodně lidí v Česku žije s pocitem, že nemají budoucnost. Mají nízké platy, mají dojem. že nemají kam jít a že nemají perspektivu. A od řady politiků slyší, že jako republika jsme jen vazal, že v EU nemáme hlas a že nám EU diktuje. Pak v nich vzniká negativní naladění k unii, s nímž se těžce bojuje,“ dodal.
Na dotaz z publika, zda by nepomohlo, kdyby například šéfové těch firem, které žijí z obchodu s EU vysvětlovali svým zaměstnancům, jaký ekonomický přínos pro ně unie má, Špicar odpověděl, že taková aktivita by byla spíš kontraproduktivní.
„Tuhle zkušenost udělali v Británii, kde se o to kapitáni průmyslu před brexitem pokusili a vysvětlovali lidem, v čem je členství v unii ekonomicky výhodné. Jenže to nezafungovalo. A bylo to tím, že ekonomická stránka věci není pro lidi primární. A není podstatná právě pro člověka, který pracuje ve fabrice, která vydělává na obchodu s EU. Emoce jsou v tomto případě daleko mocnější a důležitější než vědomí ekonomických dopadů,“ popisoval Špicar.
„Kdyby se u nás majitel nějaké továrny o podobné vysvětlení pokusil, reakce jeho průměrného zaměstnance by nejpíš byla: ´Co je mi po tom, já jezdím s ještěrkou za třináct tisíc měsíčně a víc stejně nedostanu. Volání po Czexitu neplyne z racionálních argumentů. Je to protestní hlas proti establishmentu. Silně ovlivněný pociťovanou frustrací, protože značné procento lidí u nás se bohužel cítí hodně nespokojeno,“ dodal.
„Všechno má smysl“
Na další otázku z publika, co by měla proevropsky naladěná část populace, popřípadě proevropští politici dělat, aby současný stav změnili, odpověděli oba diskutéři, že „cokoli dělat má smysl“. „Trochu mě frustrovalo, že na naše besedy chodí jen proevropsky naladění lidé a ne ti druzí, které bych rád přesvědčil,“ řekl Špicar. „Ale trápilo mě to jen do návštěvy v Josefově, kde mi jedna slečna řekla: ´S tímhle si nelamte hlavu. My potřebujeme data a informace, abychom to mohli předávat dál.´ Třeba matka jednoho z návštěvníků besedy provozovala dezinformační web a on jí chtěl vysvětlit, že sdílí dezinformace a v čem to škodí. A potřeboval k tomu argumenty. Takže všechno má smysl,“ dodal Špicar.
„V Německu už běží dva roky dobrovolnický projekt lidí, kteří bojují s nenávistnými komentáři. Jde o to, že vyhledávají různé nacistické komentáře v sociálních sítích a píšou k nim své, které opatřují společným hashtagem. Tím upozorní ostatní dobrovolníky, kteří mohou pozitivně laděný komentář olajkovat, a tím ho díky algoritmům sociálních sítí posouvat v diskusi nahoru a negativní komentáře odsouvat. Udělali přitom zkušenost, že když u začátku nějakého článku zůstane nenávistný komentář, pak roste nenávist v diskusi mnohem rychleji, pokud to ale naředíte odlišným pohledem, tak to množství nenávistných komentářů přece jen sníží. I ten, kdo tahá za kratší konec, může lano přetáhnout,“ uvedl Prouza.
„Ruská propaganda vyplňuje vakuum. Je na nás, jestli tu to vakuum bude,“ dodal.
Vyšlo na serveru Dotyk, autorem reportáže je Jaroslav Krupka.
