Pokud chci, aby mi někdo věřil, neměl bych mu lhát. A pokud chci něčí důvěru, měl bych mu odkrýt karty. Vláda bohužel při představení důchodové reformy porušila obě základní pravidla a výrazně tak omezila naději na to, že lidé navrženou reformu přijmou.
Snad největším problémem, který ohrozí přijetí reformy a ochotu lidí více si spořit, je lež s navýšením DPH „kvůli důchodové reformě“. Pomiňme to, že se řadu let lidem slibovalo, že se náklady na reformu budou hradit z privatizace státního majetku (podobně jako úvodní náklady reformy na Slovensku uhradil prodej 49 % akcií Slovenského plynárenského průmyslu). Mnohem horší ale je, že zatímco náklady reformy stát odhaduje na 20 miliard korun, zvýšení DPH přinese 57 miliard – a zatímco penzijní reforma poběží od roku 2013, vyšší DPH začne stát vybírat už o rok dříve. Na co stát tyto peníze navíc použije?
Druhým velkým problémem je to, že stát zvolil spoření do penzijních fondů, které by chtěl modernizovat. Zástupci penzijních fondů přitom roky tvrdili, že nešťastně nastavené penzijní fondy reformovat nelze a pro penzijní reformu je potřeba vytvořit nové fondy, zatímco ty staré dožijí. Pokud si stát dnes myslí, že je modernizace fondů průchodná (a nebude jen na úkor stávajících klientů penzijních fondů), měl by co nejdřív zveřejnit detaily. Jinak hazarduje s důvěrou čtyř a půl milionu klientů penzijních fondů a při ostrém startu reformy vyvolá mnoho otázek.
Proč si vlastně mají lidé spořit na důchod právě v penzijních fondech, když existuje řada jiných produktů, které mohou nabídnout stejnou službu – a možná i za mnohem lepší cenu? V celé debatě o reformě totiž chybí jedna z nejdůležitějších informací – kolik bude správa penzijních úspor vlastně stát. Pro laiky možná není nějaká desetinka procenta nákladů významná, ale třeba v horizontu třiceti let znamená rozdíly v řádu mnoha desetitisíců korun. Každý, kdo bude uvažovat o vstupu do penzijních fondů, by si měl vzít kalkulačku a spočítat si, o kolik peněz ho připraví vysoké poplatky. A vzhledem k české realitě by si také měl položit jednu otázku – jakou mám jistotu, že se poplatky kdykoliv nezvýší?
Návrh reformy je totiž bohužel jednosměrná past – dovnitř můžete dobrovolně, ale pokud zjistíte, že je systém nevýhodný, nemáte cestu zpátky. Mladý člověk se tak ve dvaceti letech stane na 45 let nevolníkem, který jen platí a platí a nemá šanci na žádnou obranu, pokud mu systém přestane dávat smysl a bude si chtít na penzi spořit efektivněji v levnějších produktech.
Vzhledem k tomu, jak nešťastně se vláda rozhodla systém nastavit vytvořením oligopolního prostředí několika penzijních fondů, jsou navíc obavy z prodražování systému na místě. A právě možné zvyšování nákladů, které bude lidem užírat jejich úspory, je jedním z nejvážnějších rizik důvěryhodnosti celé reformy.
Vláda se totiž nepoučila z problému se stavebním spořením, kdy umožnila pouhým šesti institucím rozdělit si lukrativní trh a spokojeně si na něm žít. Dnes sice ministerstvo financí konečně oživuje šest let starý námět na to, aby produkt stavebního spoření mohly nabízet všechny banky a zákon definoval pouze minimální parametry tohoto produktu, zároveň je ale ochotno zopakovat stejnou chybu s penzijními fondy.
Kdyby stát pouze definoval, jak s klientskými penězi nakládat (nemožnost výběru před odchodem do důchodu, minimální příspěvek a podobně), byla by nabídka penzijního spoření určitě výrazně širší a levnější, než pokud stát udělí monopol jedné skupině institucí.
A návrh, aby si lidé při odchodu do důchodu povinně kupovali anuitu u pojišťoven a nesměli si vybrat celou částku? Pro klienta je to velmi nešťastné řešení, protože zabezpečit si důstojný život v penzi lze i jinak než tím, že mi každý měsíc k důchodu přijde nějaká tisícovka navíc. Ale to by autoři reformy museli skutečně přemýšlet nad zájmy budoucích důchodců.
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
