Závěrečná část rozhovoru pro Lidové noviny, tentokráte věnovaná penzijní reformě, stavebnímu spoření, ochraně spotřebitele a vzdělávání. Tedy věcem, o kterých je potřeba neustále mluvit. A kde je práce na řadu let.
Když jste nastupoval na ministerstvo, tak k vašim hlavním úkolům měla patřit příprava penzijní reformy. Jak jste daleko? V jednom z prvních rozhovorů jste řekl, že penzijní reforma se uskuteční až na základě politického rozhodnutí. A MF pak prý vyndá z šuplíku technické varianty řešení. Takže když teď sáhneme k vám do šuplíku, najdu tam složku s nápisem varianty řešení penzijní reformy, anebo jsou stále jen v úvahách?
Poslední rok jsme se hodně věnovali úpravám třetího pilíře důchodového systému, tedy dobrovolnému spoření. Máme velmi dobře připravenou změnu daňové podpory třetího pilíře a připraveny jsou i návrhy, jak zlepšit transparentnost spoření na důchod. Další věcí, kterou připravujeme, je oddělení majetku penzijních fondů, které fungují na principu, který není dlouhodobě udržitelný. Tedy neměl by být dlouhodobě udržitelný, i když některým z nich současný netransparentní systém vyhovuje a udělají vše pro jeho zachování.
Kdy podle vás dojde k tomu politickému rozhodnutí?
Do voleb se to zjevně nestihne, další vláda nebude chtít zřejmě hned zpočátku vládnutí přijít s reformou. Otázkou je, zda to ještě jde odkládat. Čtyři roky vládnutí jsou dlouhá doba, během kterých se dá prosadit spousta změn, ale žádná vláda neudělá zásadní reformní kroky rok před volbami. Dnes jsme v situaci, kdy každá strana ví, jak by chtěla penzijní systém reformovat. Ze začátku tohoto volebního období ještě nebyly představy stran úplně jasné a proto bylo dobře, že jsme věnovali čas propočtu jednotlivých variant. Před čtyřmi lety nikdo neměl své plány detailně propočteny – a už vůbec ne na stejném základu. Dnes alespoň všichni mluví stejným slovníkem a používají stejná čísla. Což sice vypadá jako strašně málo, ale je to důležité, protože teprve tak se jednotlivé návrhy dají reálně posoudit.
Ale celkově práce a výsledky Bezděkovy skupiny nějak utichly a vyšuměly, ne?
Ale to bylo zadání vlády – spočítat varianty. A vědět, jaké budou mít dopady. Při reformě důchodového systému je potřeba vyřešit mnoho detailů a právě na základě propočtů si každá strana upravila své návrhy tak, aby byly co nejefektivnější. Po volbách tak bude možno velmi rychle říct, jak má změna důchodového systému vypadat.
Ale zase, mluvit nestačí.
To je pravda, ale předtím byla penzijní reforma o heslech. Nyní jsme v situaci, že pokud bude nová vláda chtít, ať bude jakkoliv koaliční, bude schopna se na penzijní reformě dohodnout velmi rychle. Tu složitou technickou debatu už totiž mají strany za sebou. Navíc, mít nějakou obecnou myšlenku je strašně jednoduché, záleží ale na mnoha detailech – a právě na nich řada reforem končí. Při čtyřletém volebním období není možno strávit dva roky přípravou detailů a rok přípravou legislativy a pak se snažit zahájit zásadní změny půl roku před volbami. Spousta zemí tak „prošustrovala“ několik volebních období, než dokázali zásadní změny udělat.
Stát podporuje, aby si lidé sami na penzi spořili a dokonce na penzijní připojištění přispívá, je podpora státu dostatečná? Kolik by to mělo být, aby lidé pochopili výhodnost penzijního připojištění?
Možností, jak podporovat spoření na důchod, je spousta. Myslím, že je dobré, aby stát odměňoval lidi, kteří jsou aktivní a zabezpečují svůj život. Stát by měl motivovat občany, aby řešili vlastní bydlení, svůj důchod, aby třeba bylo školné (v případě, že se jednou zavede), odpočitatelné od daní.
Teď si ale odporujete s ministry, kteří podporují třeba novomanželskými půjčkami nebo půjčkami na bydlení lidi, kteří nejsou schopni si bydlení sami zajistit a naopak postihujete lidi, kteří se starají a mají vlastní byt, hypotéku či družstevní podíl. Tomu stát nic nepůjčí. Ale těm, kteří se nestarají o budoucnost a bydlení, těm půjčí. To přece nedává smysl. Ten aktivní, kterého vy chcete podporovat, ten od státu nic nedostane…
Stát přispívá na stavební spoření, úroky z hypotečních úvěrů a půjček ze stavebního spoření jsou daňově odpočitatelné. Je také důležité naučit se efektivně kombinovat jednotlivé podpory.
To ale pořád není půjčka téměř bezúročná, kterou dostanou ti, co nic nevlastní.
To je pravda. Ale jde o to, aby stát odměnil ty, kteří jsou sami aktivní a nějakou část nákladů jim vrátil – například prostřednictvím daňových odpočtů. Odpočty jsou navíc nastaveny velmi liberálně. Druhou věcí je, jestli pomáhat lidem, kteří nevydělávají tolik, aby byli schopni si pořídit vlastní bydlení, jestli rozšířit tu skupinu, která je schopna se o sebe postarat a nějak si bydlení zajistit. Podle mne dává smysl rozšiřovat skupinu, která je schopna se o sebe postarat sama.
Státní půjčky nejsou tak vysoké, aby si jen za ni člověk pořídil bydlení. Pořád musí sehnat i vlastní peníze či si vzít úvěr jinde. Pokud stát chce, aby měli lidé šanci na slušné bydlení a zároveň chce podporovat mladé rodiny s dětmi, je dobré tyto zájmy propojit a pomoci mladé rodině hledající bydlení překlenout propad příjmu ženy nebo otce na mateřské dovolené. Je ale třeba sledovat efektivitu jednotlivých podpor a neustále hlídat, zdali je poskytujeme tou nejjednodušší a nejlevnější cestou. A také se dívat, jestli je třeba poměr podpory bydlení a podpory spoření na důchod vyvážený či zda by se peníze neměly soustředit jinam.
Není tam možnost na navýšení financí z rozpočtu na podporu penzijního spoření?
Je otázkou, zda má jít o přímý státní příspěvek nebo o daňovou úlevu. Podle mne je vhodnější daňová úleva. Základní příspěvek pomáhá dostat klienty do systému, protože pro řadu lidí je státní příspěvek jediným argumentem pro to, aby byli klienty penzijního fondu. Ale státní příspěvek nemůže donekonečna růst. Využití daňových úlev je jednodušší a administrativně výrazně levnější než přímé státní příspěvky. Proto bych kladl větší důraz na daňové úlevy možnost jejich využívání rozšiřoval pro občany i jejich zaměstnavatele. Příspěvky zaměstnavatele totiž mohou být ještě lepší motivací ke spoření na důchod než je omezený státní příspěvek.
V poslední době jste byl vidět především v rámci „boje“ stát versus banky… Chtěli jste dokonce některé věci v rámci bankovního sektoru upravit zákonem, stále tato vize trvá?
Připravili jsme první část právní úpravy, která navazuje na kroky, které už většina bank na základě veřejného tlaku učinila. Jde například o zrušení podivných poplatků, jakými byly poplatky za zrušení účtu nebo za reklamaci. Právní úprava tyto kroky zafixuje a zároveň nám dává prostor připravovat větší změny. Dnes například s ČNB a bankami dokončujeme analýzu zákonů upravujících ochranu spotřebitele na finančním trhu, hledáme šedé zóny a připravujeme návrhy na to, jak zlepšit dnešní pravidla.
Nebyla náhodou centrální banka ze začátku proti tomu, aby ministerstvo, potažmo stát, zasahoval do bankovního sektoru?
Myslím, že ta první reakce byla dána nedostatečnou komunikací. Naše návrhy na počátku ne všichni pochopili správně a hlasitě protestovali. Ale když jsme začali společně rozebírat to, co vlastně máme na mysli, že máme opravdový zájem o to, aby klient mohl být partnerem finančních institucí a aby mohl efektivně využívat svá práva, tak všichni pochopili, že se té debatě nemohou vyhnout. Pochopili, že skončila doba zanedbávání této oblasti a že je doopravdy na pořadu dne.
Takže v tenhle moment má stát právo regulovat bankovní sektor? Zasahovat do volného trhu?
Slovo regulace má často pejorativní nádech. Ale trh bez dozoru ne vždycky funguje. Někdy nejsou zásahy státu potřeba, ale někdy volná ruka trhu bez dozoru znamená, že se bude prodávat zkažené maso v supermarketu. Stát nemá regulovat nad rozumnou míru, ale jsou situace, ve kterých zasáhnout musí. Diskuse o postavení klientů finančních institucí je podobná. Nikdo nechce předepisovat výši cen nebo definovat povinnou podobu finančních produktů. Ale je nutné se bavit o tom, jestli má klient opravdu dostatek informací, zdali jsou nabídky transparentní a jestli si je může jednoduše porovnat. Zkušenosti bohužel ukazují, že klient je ve značné informační nevýhodě.
Ale to je problém klienta. Kdyby ti lidé nebyli líní a nezůstávali u jedné banky x let když jsou s ní nespokojení, banka by odliv klientů pocítila a třeba by ji to donutilo změnit svou politiku? To záleží na tom člověku a stát by ho přece neměl popostrkovat.
Stát by neměl říkat: milý kliente, ty máš ty podmínky nevýhodné a u jiné banky je budeš mít lepší, běž k ní. To vážně ne. Ale myslím, že stát má bdít nad tím, jak lidi vzdělat, naučit je přemýšlet nad svými penězi, dát jim nástroje na podporu rozhodování. Například u úvěrů existuje povinnost uvádět RPSN (roční procentní sazbu zohledňující vedle úroků i všechny poplatky). Ale kolik klientů vůbec ví, co ten údaj znamená a jak s ním pracovat? Naprosté minimum, protože jim to nikdo nevysvětlil. Je proto nutné lidem znovu a znovu říkat: přemýšlejte nad svými penězi. A dát jim do ruky nástroje, které jim opravdu pomohou.
Kdo je na řadě po bankách? Chystáte se na pojišťovny, řetězce obstaráte dohromady s MPO?
Formulace, že je někdo další na řadě, se mi nelíbí. Snažím se o to, aby u podobných produktů platila stejná pravidla, aby finanční instituce o klienty bojovaly kvalitou své nabídky a ne aby vydělávaly na tom, že jsou rozdílně nastaveny legislativní podmínky. Stát by měl pouze stanovit pravidla hry a zajistit, že nikoho nediskriminují. Poté ať funguje trh.
