Na konci června se ve Stockholmu konala konference věnovaná mimo jiné i ochraně spotřebitele na finančním trhu. Pořádal ji European Financial Roundtable, sdružení 20 generálních ředitelů velkých finančních institucí – a já měl tu čest mít úvodní vystoupení v panelu věnovaném ochraně spotřebitele.
Hlavním smyslem úvodních vystoupení je vždy rozproudit diskusi a nakousnout témata, o kterých by se mělo dále mluvit. Vybral jsem jich pět:
1. Co je vlastně ochrana spotřebitele? Co pod tento pojem ještě spadá a co už ne? A máme vlastně mluvit o ochraně spotřebitele jako o samostatné činnosti? Domnívám se, že je potřeba řešit ochranu spotřebitele ruku v ruce se vzděláváním a s informovaností, nejde vydělit pouze jednu část. Cílem musí být, aby lidé rozuměli svým rozhodnutím, aby pro ně měli dostatek jasných a srozumitelných informací – a aby existoval dostatečně rychlý a tvrdý zásah při porušení dohodnutých pravidel.
2. Problém roztříštěnosti – pravidla pro ochranu spotřebitele (včetně informační povinnosti u jednotlivých typů produktů) jsou na evropské i národní úrovni velmi roztříštěná a i u podobných produktů jsou nastavena nevyváženě. Podobná roztříštěnost ale panuje také v praxi jednotlivých dozorových institucí a v postupech finančních institucí. Těm se ale není co divit, jako každá firma se snaží maximálně využít prostor, který jí existující pravidla dávají. Zato státy a dozorové orgány by měly věnovat více energie koordinaci svých postupů a sjednocování legislativních pravidel. Evropská komise, jinak velmi aktivní, v této oblasti bohužel selhává.
3. Chybějící spolupráce – u obezřetnostního dozoru existují evropské výbory, na kterých se bankovní, pojišťovací i kapitálové dozory setkávají a věnují se hledání společných přístupů, slaďování postupů a budování jednotné „evropské dozorové kultury“. Pro oblast ochrany spotřebitele a dohledu nad chováním finančních institucí žádná formální koordinace neexistuje, nemluvě o kulturně velmi rozdílných přístupech v jednotlivých evropských zemích k ochraně spotřebitele na finančním trhu.
4. Nové členské země ochrana spotřebitele příliš nezajímá – bylo zvláštní, že na této konferenci téměř nebyli účastníci z nových členských zemí EU. Stejně tak většina nových členských zemí při diskusích v evropských strukturách často mlčí. Důvodem podle nich je, že se stále věnují tvorbě finančního trhu a na „luxus“ ochrany spotřebitele nemají energii či – pokud nedojde ke krizi – dostatečnou sílu oproti lobbyismu těch, kterým vyhovuje stav nerovnoměrného postavení klienta.
5. Jedním z velkých témat diskuse o ochraně spotřebitele je vybudování účinného a levného systému mimosoudního řešení sporů, a to včetně sporů vedených přes hranice. Každá země k mimosoudnímu řešení sporů přistupuje rozdílně a některé dokonce příliš neplní své závazky podobný systém zavést. Jedním z řešení by mohla být celoevropská harmonizace tak, aby existoval jednotně nastavený systém mimosoudního řešení sporů ve všech segmentech finančního trhu a ve všech zemích Evropské unie.
Diskuse byla dlouhá a zajímavá, za zmínku stojí zejména některá doporučení předních manažerů evropských finančních institucí:
- bylo by vhodné definovat na evropské úrovni základní pojmy a výpočty tak, aby se v celé EU používala jednotná metodologie
- je potřeba vyhýbat se regulatorní arbitráži, pro podobné produkty by měla platit stejná informační pravidla
- Evropská unie by měla více používat nařízení, která jsou přímo platná ve všech členských zemích, a méně direktivy, které každý stát převádí do domácí legislativy a často jsou v transpozici chyby či země různě využívají vyjednané výjimky; stále tak existuje 25 národních úprav místo jedné evropské
- finanční instituce by se měly podílet na finančním vzdělávání (včetně jeho financování) tak, aby odpovídalo situaci na trhu
- klienti musí mít právo rozmyslet si provedenou transakci a mít možnost například do 14 dní odstoupit bez následků od smlouvy
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora.
