Obětujeme pracovní příležitosti chiméře nízkého schodku?

Především musí pochopit, že má vážný problém. Zatímco v létě 2008 činila míra nezaměstnanosti pouhých 5 % a české firmy měly problém najít vhodné pracovníky. Dnes jsme (podle původní metodiky výpočtu) na dvojnásobné nezaměstnanosti – a pokud bychom vzali do úvahy i další skupiny lidí bez práce, byli bychom na tom ještě hůře. Především se ale změnil charakter nezaměstnanosti. Ještě před pár lety šlo u většiny lidí o cyklickou krátkodobou nezaměstnanost, která mizela spolu s posilováním české ekonomiky. Dnes ale u velké skupiny lidí pozorujeme nezaměstnanost strukturální, která je z trhu práce vyřazuje dlouhodobě a kvůli ztrátě kontaktu s novými technologiemi i pracovních návyků možná i natrvalo.

Schopnosti rozumět stále výraznějšímu problému samozřejmě nepomohl ani loňský celoroční výpadek analytických informací o trhu práce, vyvolaný IT kutilstvím exministra Drábka. Bez informací o tom, kdo a kde hledá práci, je jakákoliv investice do aktivní politiky zaměstnanosti střelbou naslepo a efekt – jak je ostatně vidět – je minimální. Existence podrobných dat je samozřejmě důležitá i pro schopnost úspěšně využívat prostředky z Evropského sociálního fondu, my jsme si ale museli až doteď vystačit se zastaralými daty za rok 2011.

Ani nejlepší analytický systém ovšem není schopen popsat skutečný stav věci, pokud jej nechceme znát. Pro skutečné pochopení krize na českém trhu práce by totiž bylo potřeba sledovat i počty lidí, kteří sice mají živnostenský list a „podnikají“, ale mají přitom problém vydělat si dost i na minimální odvody, které musí platit. Statistiky nezaměstnanosti výrazně vylepšují i předčasné odchody do důchodu, které sice starším lidem pomáhají zachovat sebeúctu, ale zároveň snižují jejich životní úroveň kvůli nižším důchodům.

Negativní vliv na veřejné finance i na životní úroveň řady starších lidí má – a s prodlužujícím se věkem pro odchod do důchodu bude mít vliv čím dál větší – nemožnost starších lidí najít si rozumně placenou práci. Vzhledem k tomu, jak je konstruován výpočet důchodu, jsou pak tito lidé, kteří celý život poctivě pracovali, bráni na hůl jen proto, že prodlužování věku pro odchod do důchodu dobře vypadá v teoretických modelech penzijního systému – ale nikdo se raději nepodívá na celkový společenský dopad této změny.

Nepochopitelně nepřátelsky se vláda chová i k těm důchodcům, kteří jsou ochotni a schopni si svou finanční situaci sami vylepšit a nespoléhat se jen na státem vyplácené dávky. Místo toho, aby tyto pracující důchodce aktivně podporovala a využívala je i pro inspiraci ostatních, zrušila jim od počátku roku možnost využívat slevu na dani, kterou mohou využívat všichni ostatní pracující. Fiskální přínos této úpravy je minimální, zato dopad na ochotu důchodců pracovat i na jejich osobní disponibilní příjmy poměrně zásadní – u důchodce pracujícího na částečný úvazek s hrubou mzdou 10 000 Kč znamená změna pokles čistého příjmu o 2 000 Kč měsíčně.

Zodpovědný ministr práce by se velmi zajímal i o velkou skupinu agenturních pracovníků, kteří jsou sice formálně mezi zaměstnanými, ale jejichž jistoty jsou oproti klasickým zaměstnancům výrazně nižší. Tím nekritizuji agenturní zaměstnávání, ale připomínám, že při jakémkoliv dalším vyhrocení české recese jsou tito lidé mnohem ohroženější než jiné skupiny zaměstnanců a rozumná politika zaměstnanosti by s tím měla počítat a být na to připravena.

Zajímavou množinou lidí bez (oficiální) práce jsou i lidé s exekucemi. Často jde o lidi, kteří by neměli problém najít si nové zaměstnání, ale kvůli vysokým sankcím a pokutám a kvůli přehnaným požadavkům exekutorů se jim nevyplatí být oficiálně zaměstnáni. Řada z nich přitom pracuje alespoň částečně na černo, aby měli z čeho žít, a bezpochyby by neměli problém pracovat legálně, kdyby jim exekutor nezabavoval většinu jejich výdělku. V současné situaci tak ztrácí všichni – lidé zahnaní do šedé ekonomiky, poctiví věřitelé i stát, který přichází o daňové příjmy.

Primární pozornost by ale měl ministr práce spolu s ministrem školství věnovat osudu mladých lidí bez práce. V rámci manipulace se statistikami ministerstvo práce optimisticky mluví o tom, že absolventi škol a mladiství tvoří pouze 6,1 % nezaměstnaných. To zní jako velmi přijatelný výsledek, ovšem jen do doby, než si uvědomíme, že to znamená, že bez práce je každý pátý absolvent a mladistvý. A že stejně jako u dalších nezaměstnaných se i u mladých lidí prodlužuje doba, po kterou si nemohou práci najít.

Ano, pragmaticky jsme na tom pořád lépe než některé země jižní evropské periferie, kde je bez práce polovina mladých lidí. Ale uvědomuje si ministerstvo práce, že významná skupina lidí přichází o to nejcennější, co může získat, tedy efektivní pracovní návyky a víru v to, že se vyplatí pracovat a investovat do sebe, svého vzdělání a svých schopností? Pomáhá ministerstvo práce kolegům z ministerstva školství reagovat na to, že školy nepřipravují mladé lidi tak, aby po nich byla poptávka? A má vůbec ministerstvo práce jasno v tom, co by zaměstnavatelé skutečně potřebovali a jak tyto potřebné schopnosti mladým lidem dát?

Nepromyšlené škrty v rozpočtu a destruktivní přístup vlády k české ekonomice v posledních letech zbytečně zabrzdily náš růst a možnost rychleji se přiblížit západoevropským ekonomikám – nikoliv z pohledu nějakých teoretických statistik, ale z pohledu životní úrovně každého občana České republiky.

Společným jmenovatelem problémů se stagnující ekonomikou a rostoucí nezaměstnaností je to, že vláda zcela rezignovala na rozumnou hospodářskou politiku a zcela se soustředila na jediný z jejích obvyklých pilířů, na fiskální stabilizaci. Samozřejmě, zdravé veřejné finance jsou pro silnou ekonomiku důležité, ale nejsou rozhodně důležitější než hospodářský růst, nízká nezaměstnanost, funkční sociální soudržnost a nízká inflace.

Zcela také chybí dlouhodobý pohled na vývoj české ekonomiky. Kdy naposled vláda diskutovala o tom, kam by se měla česká ekonomika posunout za deset až dvacet let – a jak se na tu změnu strukturálně připravit změnou vzdělávacího a sociálního systému, zdanění a podpory podnikání? Jaká struktura pracovní síly bude pro investory do naší otevřené ekonomiky atraktivní a jak zajistíme, abychom byli dostatečně přitažliví ve stále ostřejší mezinárodní konkurenci?

Především musíme mít jasno v tom, jestli je do budoucna dlouhodobě udržitelná politika levné německé montovny nebo jestli jsme schopni lépe těžit z dobré pověsti české pracovní síly. Zároveň potřebujeme lepší data o tom, jak se vyvíjí zaměstnanost různých sociálních skupin a s předstihem řešit negativní změny. Nemá totiž cenu papírově neustále prodlužovat věk pro odchod do důchodu, pokud nejsme schopni zajistit, že starší generace bude mít dostatek vhodných pracovních příležitostí. Potřebujeme velmi rychle zasahovat proti vytváření skupin lidí, pro které je oficiální zaměstnání nevýhodné, jako třeba pro oběti lichvářů a exekutorů. A musíme přestat zakrývat neradostný stav českého trhu práce manipulací s tím, jak počítáme a prezentujeme nepříjemné statistiky.

Následně budeme muset reformovat nefunkční aktivní politiku zaměstnanosti. Ministerstvo práce poměrně nepochopitelně tuto agendu sebralo úřadům práce a chtělo ji nabídnout soukromým agenturám, ovšem aniž by jim dokázalo vytvořit dostatečně atraktivní podmínky. Výsledkem tak je naprosté selhání exministra Drábka a jeho týmu, který loni, tedy v době nejhorší recese české ekonomiky v historii, nedokázal vyčerpat ani polovinu dostupných prostředků na aktivní politiku zaměstnanosti.

Podobně falešně bohužel zní sliby nové paní ministryně, která sice slibuje navýšení peněz na podporu nových pracovních míst, ale není schopna definovat, jaká pracovní místa chce podporovat, aby nezanikly den poté, co jejich podpora skončí. Je správné, že nová místa vznikají pomocí dotací – ale je špatné, pokud se dotují místa, která nemají šanci vydržet poté, co dotace doběhnou. Správné nasměrování veřejných peněz je tak klíčové, musí ale pro to existovat kvalitní analytická data.

Aktivní politika zaměstnanosti je přitom velmi důležitá a vyspělé západoevropské země do ní investují až desetinásobek našich investic. Velmi dobře totiž chápou, že je lepší investovat do podpory práce než do sociálních dávek – a rozumí tomu, že vzdělávání a přeměna pracovní síly je dnes celoživotní úkol a ne jednorázová záležitost pro mladé. Rozumí také tomu, že je potřeba tyto programy zpřístupnit co nejvíce firmám, a to co nejjednodušeji a s minimální zátěží. I proto je třeba německý program kurzarbeitu účinnější než český administrativně neuvěřitelně náročný (a podfinancovaný) program Vzdělávejte se pro stabilitu.

Řada lidí by se dokázala také uživit sama, pokud by jim stát zjednodušil cestu k podnikání. Zatím je ale stát k podnikání spíše nepřátelský a šanci lidí na to, aby šli vlastní cestou, pouze ztěžuje. V roce 2008 byla Česká republika v mezinárodní srovnávací studii Světové banky Doing Business, která sleduje administrativní náročnost podnikání, v jednoduchosti zahájení podnikání na 91. místě. V letošním srovnání jsme se ale dokázali propadnout až na 140. místo ze 185 zemí.

Větší skupina lidí ale na vlastní podnikání nenajde odvahu a budou chtít zůstat zaměstnanci. Stát proto musí pečlivě sledovat náklady práce a hledat cesty, jak podporovat zaměstnatelnost zejména nízkovýdělkových zaměstnanců. Přijatelnou a v řadě zemí vyzkoušenou cestou, která je výrazně levnější než vyplácení sociálních dávek a zavírání očí nad šedou ekonomikou, je nižší zdanění těchto pracovníků, včetně nižších odvodů pojistného.