Dnešní komentář bude kvůli páteční smrti Eduarda Janoty trochu osobnější, než bývá zvykem. Připomněl mi totiž to, jak moc může jeden člověk ovlivnit fungování státní správy a kam by se mohla státní správa posunout s pár drobnými změnami.
Edu Janotu jsem měl možnost zblízka sledovat od roku 2004 – a byla to velká škola. Vždy velmi dobře věděl, co chce, uměl jasně formulovat a své protivníky porážel nejen detailní znalostí věcí, ale i chápáním souvislostí a tím, že dokázal velmi dobře poskládat jednotlivé díly skládačky. Často a nahlas říkal, co si myslí, nebál se debaty na žádné téma a měl jasno v tom, jaké hranice nechce překročit.
Vlastimil Tlustý: nepřátelské převzetí
Bylo proto jen otázkou času, kdy se dostane do konfliktu s Vlastíkem Tlustým, jehož příchod na ministerstvo financí připomínal nepřátelské převzetí firmy investorem, který udělá naprosto cokoliv pro okamžitý a zajímavý zisk. V takovém případě je mnohem lepší úřad obsadit lidmi, kteří budou poslouchat a nebudou klást příliš mnoho zbytečných otázek.
Tým, který si nový ministr postaví, velmi mnoho vypovídá o něm samotném. Často má sice svázané ruce koaličními dohodami, které mu na úřad dosadí „kontrolora“, ale chytrý ministr umí tyto „přátelské dary“ odstavit na vedlejší kolej a ohlídat si fungování všech klíčových oblastí ministerstva. Na výběr má přitom čtyři základní možnosti.
Staré odborníky, nové odborníky…
První možností je nechat si v týmu náměstky minulého ministra. To se děje poměrně zřídka, protože česká politická scéna má tendenci dávat lidem nálepky, a pokud pracují pro jednoho ministra, jsou pro toho příštího často podezřelí. Jen málokdy se na nějakém ministerstvu najde více než jeden náměstek, se kterým by většina ministrů automaticky počítala.
Druhou možností je vybrat si mezi zkušenými ministerskými úředníky, což je pro ministra, který je odborně na výši a zajímá ho skutečně kvalitní řízení svěřeného resortu, často ta nejlepší volba. Anebo sáhnout po expertech ze soukromé sféry, kteří mají dostatek zkušeností a schopností. Ale zejména pro významnější náměstkovské funkce tuto možnost využije jen málokdo.
… veverky, či myši?
Třetí možností je vybrat si lidi, kteří budou vykonávat pokyny a za přiměřenou odměnu po vzoru veverčího kodexu dodávat své straně (či svému ministrovi) peníze a administrovat laskavosti, které chce ministr rozdávat a pod kterými přitom nechce být podepsán.
A poslední možnost? Volba šedých myší, které se řídí heslem „kdo nic nedělá, nic nezkazí“, které jsou schované ve své kanceláři, pokud možno nejsou vidět a často (a někdy i rády) se nechají přesvědčit lobbisty k různým podivným činům. Když už pak někam musí, často neschopnost argumentovat schovávají za tvrzení, že o tom rozhodla vláda nebo ministr (i když to není pravda a posluchači to obvykle dobře vědí) nebo se pro jistotu na poslední chvíli omluví a pošlou za sebe nějakého chudáka ředitele nebo vedoucího oddělení, který pak musí hájit něco, čemu ani on sám nevěří.
Jenže kolik ministrů má odvahu, sebedůvěru a schopnost zvolit první nebo druhou možnost? Ti, co si vybrali Edu Janotu, si jednoznačně aspoň v jeho případě volili tu první. Nebyl ani veverkou, ani šedou myší. Že je mužem na pravém místě, pak prokázal i během svého ministerského působení ve Fischerově vládě. O kolika ministrech za posledních dvacet let by se napsalo tolik pozitivních článků jako o Edovi Janotovi za posledních pár dní?
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
