První den červnové Evropské rady skončil kvůli nekonečným sporům o migraci až za svítání dne druhého. Jednání byla únavná a emotivní a nad ránem se všichni zkoušeli tvářit jako vítězové. Kdo ale skutečně vyhrál?
Především ti, kterým se nedostalo žádné pozornosti. Evropská rada schválila tvrdou reakci na americké rozbíjení světového obchodu. Všech 28 států EU se shodlo na tom, že se budou důrazně bránit americkým clům a že Evropa urychlí práci na obchodních dohodách se třetími zeměmi. Nabídli také olivovou ratolest Donaldu Trumpovi v podobě reformy Světové obchodní organizace – a to je pro exportní země, jako je ta naše, velmi dobrá zpráva. Platí také dohoda na posilování evropské obrany a zahájení jednání o rozšíření EU s Albánií a „severní“ Makedonií.
Veškerá pozornost se samozřejmě soustředila na boj o migraci. Řada českých politiků a médií předpovídala konec kancléřky Merkelové, ta ale jako obvykle přání z Česka ignorovala. A podobně jako když v březnu 2016 všechny překvapila tím, že dohodla s Tureckem zastavení proudu uprchlíků přes Středozemní moře, dokázala i nad pátečním ránem najít dohodu. Vedle očekávaných spojenců – Francie, Španělska a Beneluxu – dokázala na svou stranu přetáhnout i rakouského kancléře Kurze, který dal už na začátku summitu najevo, že nepodpoří nic, co vy vedlo k uzavírání vnitřních evropských hranic. Hodil tak přes palubu svého bavorského souseda Seehofera, který tímto nápadem odstartoval současnou německou vnitropolitickou krizi.
Proti sobě tedy stály už jen dva tábory: Itálie a Visegrád. Tvrdá italská hra donutila ostatní najít kompromis, zatímco V4 zase o něco posílila svou nálepku nesolidární skupiny, která jen kritizuje a odmítá, ale vlastní nápady nemá. K naší dlouhodobé škodě, zejména když Andrej Babiš zarámoval český příspěvek k řešení migrační krize slovy „není to náš problém“. A jak vypadá noční kompromis? Nejvíc se mluví o „regionálních vstupních centrech“, ideálně umístěných na severu Afriky, kam by se vozili lidé zachránění ve Středozemním moři a kde by se rozhodovalo o jejich nároku na azyl. Pokud by nárok neměli, byli by rovnou vráceni do své země původu.
Ale vůbec není jasné, co by se dělo s těmi, kteří nárok mají. Byli by pak přivezeni do Evropy a tam by o azyl požádali formálně? Ve které zemi a podle jakého klíče? Závěry Evropské rady mluví o dobrovolnosti, ale může to reálně fungovat, pokud se zapojí jen někteří? Nevíme. A nevíme ani, jestli se na severu Afriky vůbec najde někdo, kdo bude ochoten taková centra zřídit. Tunisko, Libye i Alžírsko zatím říkají, že ne. Možná je to otázka ceny, ale možná bude rozumnější soustředit se na druhou včera dohodnutou možnost – uzavřená azylová centra v Evropě.
Na těchto místech by se posuzovaly žádosti o azyl a bylo by zajištěno, že se z nich lidé nedostanou dál do Evropy, než se o jejich azylu rozhodne. Tím by se zamezilo jednomu z největších současných problémů, kdy lidé nečekají na vyřízení žádosti v Itálii či Řecku, ale snaží se dostat dál do Evropy a žádat až tam. Tohle by mohlo být rychlejší a efektivnější řešení – ale opět bude záležet na ochotě zemí, které nejsou první na ráně, jak se do fungování systému zapojí.
Sečteno a podtrženo, migrační krize je dávno za námi. Do Evropy dnes přichází o 96 procent méně lidí než v roce 2015. Od ledna přišlo jen 33 tisíc žadatelů o azyl, což odpovídá 0,0066 procenta obyvatel EU. Ale politika je v řadě zemí nadále v rozporu s fakty, a tak řešíme pod hlavičkou migrace především krizi politickou, krizi ochoty spolupracovat a někdy ustoupit, abychom zachovali něco, co je prospěšné všechny.
I po dlouhé noci ze čtvrtka na pátek nám nezbývá než říct, že nebýt Angely Merkelové, krize by se rozjela naplno. A nejvíc by na to doplatily země, které jsou závislé na exportu, prostupných vnitřních evropských hranicích a volném pohybu zboží, služeb i kapitálu. Na seznamu těchto zemí je Česko hodně vysoko.
Psáno pro deník E15.
