RESPEKT Česku se otevřela příležitost chytit se západního lasa, s mozky zdejší politiky se to ale neprotnulo.
Bývalý guvernér České národní banky Miroslav Singer dal na začátku prázdnin deníku MF DNES rozhovor, ve kterém prohlásil, že zdejší debata o přijetí eura je prázdný rituál, protože každý dobře ví, že Česko společnou evropskou měnu nikdy nepřijme. „Lidé tuší, že země, která má v zásadě solidní makroekonomický rámec, by s eurem nic moc navíc nezískala,“ řekl Singer v rozhovoru pro MF DNES.
Jeho slova zapadají do zdejšího většinového narativu, který evropskou měnu hodnotí účetním pohledem má dáti / dal, v němž ale to hlavní uniká. Pokud by euro skutečně bylo jenom platidlem, pobaltské státy nebo sousední Slovensko by neměly důvod do něj vstupovat, protože také mají „solidní makroekonomický rámec“.
Zmíněné země však pochopily, že euro je bezpečnostní pojistka propojení se Západem. Je to nástroj, který pouhý smluvní vztah mezi státy povyšuje na skutečnou spolupráci, protože ze všech dělá spojité nádoby a jeden každý jistí druhého. Malé chudé Řecko by mohlo vyprávět.
Je s podivem, že v Česku tyhle argumenty nerezonují. Země ve svých dějinách opakovaně opřela svoji budoucnost o nesčetné bilaterální smlouvy, i přes ně ale několikrát přišla o svoji svobodu a nezávislost, protože smlouvy se ze dne na den staly cárem papíru.
Haló, tady dějiny
Na pozadí se přitom zemi otevřela příležitost chytit se západního lasa. Červenec 2016 a červenec 2017 dělí v Evropě světelné roky. Loni se na kontinentu převalovala deprese kvůli triumfu stoupenců brexitu a vidině obdobného výsledku v dalších státech Unie. Vítězství Emmanuela Macrona ve Francii však totálně přetočilo atmosféru. Macron nabídl Francouzům další evropskou integraci, ti to přijali, a stejnou nabídku učinil Macron Berlínu. Pokud bude v zářijových parlamentních volbách znovu potvrzena kancléřka Angela Merkel, Evropa se rychle dá do pohybu, aby se vnitřně konsolidovala a zpevnila. Dějištěm budoucích událostí bude eurozóna a vstupním klíčem účasti spoluvlastnictví evropské měny.
Z české politiky a deníkových zpráv o ní to nelze poznat, ale ze stránek zahraničních novin očekávaný zrychlený tep Evropy sálá. Zorientovaný byznys, konkrétně zastřešující organizace největších českých firem Svaz průmyslu a dopravy ČR, vyzval k přijetí eura jakožto odpovědi na restartovaný francouzsko-německý motor a coby cesty, jak si zajistit prostor k dalšímu rozvíjení země.
S mozky zdejší politické reprezentace se to však neprotnulo. Pro pravděpodobného vítěze voleb, Andreje Babiše, je euro – v naprostém rozporu s realitou – „krachující podnik“, hlavní opoziční pravice (ODS) odmítá společnou měnu z ideologických důvodů a vládní ČSSD před eurem nejistě přešlapuje. Vědomí nových souvislostí nikde. Bývalého státního tajemníka pro EU Tomáše Prouzu to vedlo k poznámce, že si toho dost možná ani nevšimneme, až kolem projdou dějiny.
Lhostejnost, s jakou česká veřejnost přihlíží svému možnému odpadnutí od demokratické západní Evropy, je těžko pochopitelná. Mělo by proto aspoň zaznít, že pokud se tak stane a dějiny nám opět ukážou záda, bude to jenom naše dílo.
Na přijetí eura jsme přitom věcně připraveni, jak řekl současný guvernér centrální banky Jiří Rusnok. Je to už pouze věcí politického rozhodnutí. Příležitost pro něj se otevřela teď a čas bude v řádu měsíců spíš než let.
