Situace v evropském i tuzemském maloobchodu. To je téma, o kterém jsme si povídali s Tomášem Prouzou, prezidentem Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR a členem představenstva evropského sdružení obchodníků EuroCommerce.
Jak byste charakterizoval společný trh v rámci EU, pokud jde o maloobchod?
Společný trh v rámci Evropské unie je z pohledu maloobchodu v současné době „společný“ pouze v možnosti bezcelní distribuce zboží. Regulace pro nákup, a především prodej zboží spotřebitelům prostřednictvím retailu, má 28 národních modifikací. Ty jsou značně rozdílné a v rovině úvah jednotlivých států přibývají postupně další. Tato situace směřuje ve svém důsledku proti myšlence vytvoření jednotného předvídatelného spotřebitelského prostředí, a tedy spokojeného spotřebitele nezávisle na tom, v jaké zemi EU se nachází.
Na druhou stranu je chvályhodné, že v rámci EU lze vysledovat snahy o regulaci ve prospěch ochrany zdraví, životního prostředí či spotřebitele. Nelze zapomenout ani na ochranu hospodářsky slabších subjektů před těmi silnějšími, což obsahuje například i směrnice o nekalých obchodních praktikách. Zde je nicméně nutné odlišit ochranu spotřebitele od ochrany partikulárních politických a národně-hospodářských zájmů v jednotlivých zemích.
Zlepšila se podle vás kvalita zboží pro spotřebitele v ČR?
Rozhodně. Je nezpochybnitelné, že kvalita a šíře sortimentu je v zemích bývalého východního bloku v takovém rozsahu, který předchozí generace neznaly. Nabídka potravin v tuzemských obchodech je rok od roku pestřejší a kvalitnější a díky tvrdé konkurenci obchodů zůstávají ceny ve srovnání s jinými evropskými zeměmi nízké. Před deseti lety se začaly sporadicky objevovat malé koutky pro diabetiky, dnes jsou standardem specializovaná oddělení pro vegetariány, racio či dia koutky a spousta dalších. Aktivní nabídkou zdravých a racionálních potravin přispívají obchodníci ke změně stravovacích návyků české populace. Začínáme také mnohem aktivněji nabízet regionální potraviny a jsem velmi rád, že se obchodu daří probouzet zájem o potraviny, vyrobené blízko svých spotřebitelů. Dobrou zprávou pro všechny pak je, že konzumenti jsou ochotni si za kvalitu připlatit a v nabídce očekávají aktuální trendy. Na druhou stranu je zapotřebí uspokojit stále velkou část zákazníků, u nichž je cena velmi důležitý faktor pro rozhodování o nákupu.
Považujete slovo „sleva“ za něco „neslušného“?
Rozhodně ne. Ve slevách se nakupuje v rámci celé Evropy. To platí i o České republice, i když je pravdou, že u nás si lidé na tento druh nákupu navykli více než jinde. Téměř celý sortiment obchodu, počínaje automobily přes zájezdy, elektroniku až po potraviny, je prodáván dominantně tímto způsobem. Na druhou stranu je zapotřebí zmínit, že v současné době český maloobchod zažívá příznivé období. Těží z pozitivního stavu celé české ekonomiky a z aktuálního vývoje nákupního a spotřebního chování. Rostoucí příjmy i pozitivně naladěné spotřebitelské klima přispívají k růstu maloobchodních výdajů populace. Stále větší počet lidí již neupřednostňuje jen nejlevnější zboží, ale vyhledává kvalitu a příběh. Napomáhá tomu i nižší inflace a minimální nezaměstnanost, které se odrážejí v očekáváních vyššího příjmu a vyšší kupní síly.
Neodpustím si poznámku. Pouze maloobchod je v souvislosti se slevovými akcemi obviňován, že je záměrně vytváří kvůli zvýhodnění zahraničního zboží na úkor tuzemských výrobků. Statistická data a cenová šetření státních orgánů tyto spekulace jednoznačně vyvracejí, přesto se tento vybájený příběh opakovaně objevuje i u lidí, kteří by měli znát a respektovat fakta.
Jak vidíte situaci ohledně potravinové soběstačnosti a produktivity ČR?
Považuji za velmi smutné, že naše země ve většině základních potravin soběstačnosti nedosahuje. Podle Českého statistického úřadu jsme soběstační vlastně jen v produkci hovězího masa, mléka a piva. Ostatní potraviny musíme dovážet. Z toho vyplývá, že je značně obtížné hledat legislativní řešení, jak vytvořit povinnost nákupu od tuzemských producentů v určitém definovaném objemu, když v řadě základních potravin český zemědělec nedokáže uspokojit ani polovinu poptávky.
Dalším evergreenem je debata o zákazu prodeje pod nákupními, resp. nákladovými cenami. A tedy stanovení minimálních prodejních cen. Ve své podstatě se jedná o protekcionistické opatření, které jen potvrzuje nízkou produktivitu práce a neschopnost některých producentů obstát v konkurenčním prostředí. Producenti potravin sice opakují tvrzení, že zahraniční výrobci díky dotacím dosahují produkčních cen, na které se ti čeští nikdy nemohou dostat, ale obávám se, že „zakopaný pes“ bude někde jinde. Asi není v této souvislosti zapotřebí připomínat, že rolí státu by mělo být podnikání zjednodušovat, nikoli ho čím dál víc svazovat jednotlivými nařízeními. Pokud by se ale prokázalo, že zahraniční konkurence má nějaké neférové výhody, jsem rozhodně pro to, aby český stát rychle konal.
A co samotné české potraviny, mají o ně Češi zájem?
Zájem mají čím dál větší, mimo jiné proto, že obchodníci tento trend aktivně podporují. Máme navíc řadu potravinářů, kteří nejen, že umí vyrobit kvalitní potraviny pro český trh, ale také nemají problém uspět na zahraničních trzích. Jsem na tyto potravináře pyšný a jsem rád, že k jejich úspěchu často přispějeme i my – objem přímého exportu a exportu výrobců uskutečněného díky spolupráci s řetězci dosahuje zhruba 18 miliard korun ročně a pevně doufám, že bude růst. I toto je pro mne důkaz, že konkurenceschopnost českých potravin zvýšíme společnou prací a společnými investicemi, ne voláním po zákazu dovozu z jiných zemí.
Rozhovor pro časopis Potravinářská revue.
