Nebojte se svého nového souseda Hassana, hlavu vám neuřízne. Ze své země utekl právě proto, že se islámských fanatiků a teroristů bojí úplně stejně jako vy. Zlomit xenofobní odpor a strach české veřejnosti z příchodu patnácti set uprchlíků se chystá v nové kampani vláda. K jejich přijetí se při unijním „rozdělování“ zavázala.
„Chápu, že se dneska lidé bojí. Když totiž slyší slovo muslim, jediné, co znají z médií, je řezání hlav a popravy. My potřebujeme rozbít tuhle masovou představu,“ říká v rozhovoru s HN Tomáš Prouza, vládní tajemník pro evropské záležitosti. Kampaň se nebude odehrávat na celostátní úrovni, podle Prouzy je potřeba obavy odbourávat přímo tam, kde utečenci z Blízkého východu nebo severní Afriky najdou nový domov. Hlavní úlohu tak mají sehrát starostové nebo faráři, kteří v obci či ve městě, kam se přistěhuje rodina imigrantů, uspořádají setkání, přednášky a dají novým sousedům možnost, aby starousedlíkům vyprávěli svůj příběh.
„Nejde o billboardy na tři měsíce, jde o dlouhodobou práci. Až přijdou, musíme ukazovat konkrétní lidi, jejich tváře a jejich příběhy. Naše představa je, že to budou vyprávět v komunitě. Rodina bude mluvit o tom, co zažila, před čím utíká – před řezáním krků, z válkou zničeného města, kde už nestojí jediný dům, že jim část rodiny už zabili. Jde o to, aby se pak přestali bát hlavně jejich sousedi,“ popisuje plány Prouza.
Farář patronem
Sobotkův kabinet bude osvětovou kampaň řídit, ale podílet se na ní budou muset všichni v místě: starostové, faráři, zaměstnavatelé. Výhodou může být, že o Česko mají zájem cizinci, s nimiž už jsou v tuzemsku zkušenosti – nejvíc Ukrajinci a Syřané. Už loni požádalo o azyl 1156 lidí, což byl meziroční nárůst o 63 procent. A letos roste zájem ještě rychlejším tempem.
Tomáš Prouza vysvětluje, že vláda nechce opakovat chyby s přistěhovalci, které v minulosti udělala Francie nebo skandinávské státy. Tam se imigranty nepodařilo integrovat do společnosti, protože žili v muslimských ghettech, bez kontaktu s novou zemí. Právě tak vzniká nespokojená generace synů a vnuků – žádný teroristický útok v Evropě nespáchal čerstvý imigrant, ale právě potomci, kteří se nesžili s novým prostředím.
Česká vláda se chce inspirovat v Rakousku. „Velmi dobře to zvládají – přestože mají násobně víc uprchlíků. Funguje tam spolupráce s církvemi, které si vždy vezmou nějakou rodinu pod patronát, vezmou je do echt rakouské katolické vesnice, naučí je němčinu. Pokud máte v malé obci maximálně jednu dvě rodiny, je na ně obrovský tlak, aby se integrovaly. Chceme to dělat stejně,“ říká Prouza.
Vláda se už dohodla na spolupráci s církvemi, které se jí samy nabídly. Katolíci mají k dispozici faráře a řadu nemovitostí, evangelíci zase své členy v důchodovém věku, kteří by cizince mohli vyučovat třeba češtinu. To je podle Prouzy nutný základ, protože Češi na rozdíl od Evropanů víc na západ málokdy ovládají jiný jazyk než svůj rodný. Aby imigrant zapadl, musí se umět s novými sousedy domluvit.
Neviditelná většina
Azylanti, u kterých vláda počítá, že v Česku zůstanou žít a pracovat, mají přijít především z utečeneckých táborů v Jordánsku a Kurdistánu – těch bude čtyři sta a jde o osoby s mezinárodně uznaným statusem uprchlíka. Složitější situace ale nastane se zbylými jedenácti sty lidmi, kteří už čekají v Itálii a Řecku. Drtivá většina z nich azyl nedostane, protože na něj nemají nárok. Už v této chvíli Česko zamítne 60 procent žádostí. Jenže jen 39 procent z nich se Česku daří vracet zpátky, odkud přišli.
Zbytek se rozplyne v Evropě a ve chvíli, kdy se jim podaří dorazit do velkých muslimských komunit na severu Evropy, se stávají neviditelnými. „U dvou třetin nelegálních uprchlíků nemáme otisky prstů ani jejich identitu. Italové už jen zavírají oči, když přes ně přechází. Ukazuje to, že pašerácký byznysmodel funguje i v Evropě, Italové mají svůj podíl. Uprchlíci kupují balíček, že se třeba dostanou až do Stockholmu,“ líčí Prouza.
Kvůli tomu musí významně posílit ochrana vnějších hranic Evropy a zlepšit se schopnost členských států deportovat nelegální imigranty zpátky do jejich zemí. Ideální inspirací v tom má být Španělsko, které v roce 2006 zažilo masivní nápor běženců z Afriky, především Senegalu. Výrazně navýšilo rozvojovou pomoc, kterou do Afriky posílá, ale chtělo něco na oplátku – vlády tamních zemí musely uzavřít dohodu, že odkud cizinec do Španělska přijede, tam ho zase Španělé vrátí.
Stejně se podle Prouzy musí zachovat celá EU, která do Afriky posílá spoustu peněz, ale nic za ně nepožaduje. „Evropští lídři už debatují o tom, že podmíněnost je nutná: pokud chcete evropské peníze, musíte s námi mít dohodu o vracení, sdílet s námi zpravodajské informace. Pak si budou muset vlády těch zemí, odkud se prchá, vybrat, jestli profitují víc z evropské rozvojové pomoci, nebo z poplatků pašeráků za průchod svým územím,“ popisuje státní tajemník.
Druhou frontou bude další kampaň, protože Evropa nezvládá vyvracet plané sliby obchodníků, kteří uprchlíky na vetché lodě směr Evropa nakládají. I tady poslouží jeden úspěšně ozkoušený evropský vzor, s nímž přišlo před časem Německo, když ho zaplavila masa kosovských Albánců. „Jejich úspěšnost byla 0,002 procenta, ale stejně platili pašerákům, že to zkusí. Po celém Kosovu proto Němci rozjeli kampaň s billboardy a televizními spoty: Chcete žádat o azyl v Německu? Nemáte nárok. Ničili tak pašerákům jejich plané sliby. Tohle musíme dělat,“ dodává Prouza.
Německo zároveň zrychlilo azylový proces, protože během něj mají žadatelé nárok na sociální dávky. Se stejným závazkem přišlo už i české ministerstvo vnitra. Veškerá podpora uprchlíků bude placena ze státního rozpočtu, například vnitro žádá navíc 234 milionů letos a 1,1 miliardy na příští rok.
