Vláda, která měla být vládou rozpočtové odpovědnosti, a tedy zejména vládou snižování výdajů, se změnila ve vládu zvyšování daní a rostoucího přerozdělování. Ještě horší ale je, že se stala vládou, trestající odpovědné a úspěšné.
Představená reforma je ambiciózní snahou odstranit řadu výjimek, z nichž některé měly zmizet z daňových pravidel už dávno. Bohužel ale při představení chybělo vysvětlení, proč zrovna tyto výjimky mají zmizet, zatímco jiné (a často s mnohem vyšším dopadem na výběr daní) v systému zůstávají. Ale věřme tomu, že ve finální podobě návrhu se tyto věci vysvětlí a počet výjimek navržených na zrušení ještě naroste, neboť ministr financí zatím proti sobě nechtěl poštvat všechny lobby najednou. Konečná podoba novely daňových zákonů bude mimo jiné totiž velmi viditelným přehledem moci jednotlivých lobbistických skupin a jejich schopnosti zachovat získané výhody.
Bohužel problematická je podoba navržené daňové reformy svým filozofickým základem – trestá totiž odpovědné, kteří se sami starají o svou budoucnost, a úspěšné, kteří něčeho dosáhli a na které by měla být jejich zem pyšná. Posledních zhruba osm let se také mluví o tom, že by se česká ekonomika měla více zaměřit na obory s přidanou hodnotou a podporovat tak místo montoven automobilů podniky, které přinášejí inovace, zaměřují se na vědu či výzkum a zajímavé služby. Navržená daňová reforma ale vysílá přesně opačný signál, protože lidem s nízkými příjmy pár desítek korun měsíčně ušetří, ale lidem s nadprůměrnými příjmy, tedy zaměstnancům, kteří přinášejí nové myšlenky a vytvářejí větší hodnotu, naopak stovky až tisíce korun měsíčně z kapsy vytáhne.
Nadnárodní firmy, které by chtěly v České republice vybudovat svá výzkumná centra, poradenské firmy, které by si z Prahy chtěly udělat svou středoevropskou základnu, IT firmy sázející na chytré české programátory – ti všichni si budou muset poradit s tím, že kvůli daňové reformě jejich nejcennějším lidem klesnou příjmy. Nebo spíše firmám narostou výdaje, protože budou muset svým klíčovým odborníkům tento výpadek kompenzovat.
Zvláštní také je, že se pravicová vláda rozhodla daňovou reformou trestat ty, kteří se odpovědně starají o vlastní osud a nechtějí být závislí na státu. Jak jinak si vysvětlit třeba zrušení odpočtu úroků z hypoték a úvěrů ze stavebního spoření? Vždyť člověk, který si pořídí vlastnické bydlení, výrazně zvyšuje své majetkové zajištění na rozdíl od těch, kteří svůj příjem průběžně utrácejí za spotřebu, nemluvě o tom, že po splacení hypotéky nebo úvěru ze stavebního spoření lidem výrazně klesnou výdaje, neboť nemusí platit nájem v pronajaté nemovitosti. Snížení výdajů je přitom stejně funkční možností zabezpečení životního standardu v důchodu jako navýšení příjmů z našetřených peněz, vláda ale bez jakékoliv analýzy postavila jednu variantu zabezpečení důstojného stáří nad jinou.
Vedle přínosu pro jednotlivce má navíc podpora vlastnického bydlení také pozitivní dopady na celou ekonomiku, protože podporuje bytovou výstavbu. Pokud vláda uznala, že podpora stavebního spoření má zajímavý multiplikační efekt a že je tedy rozumné podporovat spoření občanů, na základě jakých analýz rozhodla, že se nevyplatí podporovat bytovou výstavbu?
Nebo bychom neměli klást tak naivní otázky a vzpomenout na oblíbený citát, že politika je uměním možného – a že tedy navržená reforma svědčí pouze o tom, co ministerstvo financí vnímá jako nejlépe průchodné návrhy bez ohledu na jejich dopady na českou ekonomiku a na předvolební sliby?
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
