Mýty o českém schodku

Státní rozpočet je věc, opředená mnoha mýty, od své velikosti až po to, že nás k řešení problémů donutí zahraniční investoři. Realita je ale trochu jiná.

Mýtus první – schodek loňského rozpočtu dosáhl 192 miliard korun. To číslo se sice zdá obrovské a je pravdou, že je to největší schodek České republiky v její historii. Ale skutečná díra českých veřejných financí za minulý rok je minimálně o třetinu vyšší. K oněm 192 „státním“ miliardám je totiž potřeba připočíst další dluhy, za které stát ručí a které bude muset nějak zaplatit. Vedle rozpočtových rezerv, které si ministerstva schovala na horší časy, státní díru prohlubují i ztráty samospráv nebo zdravotních pojišťoven. Jenže 192 miliard zní o něco lépe než 262 miliard, které bude český schodek veřejných financí činit v jediné relevantní metodice, evropské ESA95.

Mýtus druhý – rozpočty se tvoří na základě platné legislativy. Tento argument zazníval velmi často při obhajobě absolutně nerealistického rozpočtu na rok 2009. Jenže rozpočet vedle platné legislativy ovlivňují především predikce makroekonomického vývoje a odhady výběru daní. Stejně tak je pouze na vládě, jak nastaví v řadě oblastí výdaje. Celý vzdušný zámek, zvaný státní rozpočet 2009, tak nebyl nic jiného než neochota přiznat si, co přichází. Pokud tehdejší vláda v něčem selhala, byla to právě neschopnost a neochota říct nahlas politicky nepohodlnou pravdu, která by znamenala nutnost vzdát se některých politických fetišů typu rovné daně.

Mýtus třetí – za všechno může krize. Samozřejmě nikdo nezpochybňuje, že ekonomický propad ekonomiky měl negativní vliv na výběr daní i pojištění a na nezaměstnanost. Jenže všechny to neuvěřitelně dlouho nechávalo klidnými. Zatímco podniky i finanční instituce využily krizi jako výmluvu pro přijetí nepopulárních opatření a prosazení nepříjemných úspor, politici i vrcholoví úředníci krizi používají jako výmluvu, proč nedělat nic nepopulárního. Jsme na tom špatně, propadají se nám příjmy a rostou sociální výdaje? Zatímco odpovědný manažer by v tu chvíli hledal každou možnost úspor, čeští politici nejsou ochotni obětovat jedinou korunu státních výdajů ani zvýšit daně. Stejně tak nikdo příliš neřeší efektivitu výběru daní a pojistného. Například u daně z příjmu právnických osob došlo k poklesu o 34,5 %, výběr pojistného na sociální zabezpečení klesl o 9,7 %. Opravdu musel být ten pokles tak výrazný, pokud by stát uměl vybírat daně efektivně – a ideálně všechny na jednom místě? Opravdu musel poskytnout tolik výjimek a odkladů?

Mýtus čtvrtý – ke změnám nás donutí svět. Často se říká, že změny nastanou, až investoři přestanou financovat český dluh. Jenže tahle situace je – bohužel – příliš daleko. V příštích dvou letech na tom budeme pořád ještě lépe než sousední země, do značné míry díky tomu, jak nás zachraňuje Německo. I tlak EU bohužel nebude nijak silný, protože nejsme tak problematičtí jako Řecko či Pobaltí. A že dlouhodobě z České republiky děláme naší neschopností problémy řešit nedůvěryhodnou zemi? To přece voliči na rozdíl od navýšení důchodů a sociálních dávek nevnímají.

Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz