Máme před sebou rok boje o penzijní reformu. Na co si dát pozor, abychom nenaletěli? A co všechno nám ještě vláda neřekla?
Penzijní reforma měla být vlajkovou lodí této vlády. Zatím ale do lodi hodně teče, má potrhané plachty a lodní lístky jsou dvakrát dražší než u konkurence. A nikdo navíc ani neví, kam vlastně ta loď pluje. V čem jsou největší problémy rádobyreformy?
Chybějící odvaha
Návrh „reformy“ je zbytečně opatrný a v podstatě nic neřeší. Vyvedení tří procent mzdy nevytváří dostatečně velký investiční polštář a rozhodně lidem nevydělá k důchodu nějaký významnější příspěvek. Ano, ony zhruba dva tisíce korun navíc k důchodu, které bude průměrný klient dostávat, nejsou k zahození – ale rozhodně nestačí na nějaké zásadní zlepšení situace. Buďto tedy bude muset nějaká odvážnější vláda zvýšit odvody nebo bude muset aspoň říct lidem pravdu a motivovat je ke skutečně smysluplnému spoření na důchod (jak výší spoření, tak i rozumně zvolenými nástroji).
Jednosměrná past
Do systému bude možno vstoupit, ale vystoupit již nikdy, ani pokud bude systém nevýkonný a lidé by si mohli rozumněji spořit na důchod jinde. Díky tomuto nastavení budou fondy jen málo motivovány pečovat o klienty, které již jednou získali.
Náklady
Pokud o dlouhodobé přínosnosti bude rozhodovat jedna věc, budou to náklady na správu fondů. Na jedné straně pohodlný přísun peněz každý měsíc, na druhé straně žádné povinnosti při výplatě znamená, že u konzervativních fondů by se měl roční poplatek pohybovat v řádu několika desetin procenta, u dynamických fondů by se měl pohybovat maximálně v řádu 0,6-0,8 % z majetku. Představy některých potenciálních správců o dvouprocentním poplatku ze spravovaných peněz by znamenaly, že budou fondy pro klienty velmi nevýhodné. Velkou neznámou jsou také další poplatky, které si budou fondy moci účtovat a které by měly být součástí výpočtu celkové maximální nákladovosti fondu.
Investiční strategie
Mluví se o čtyřech povinných strategiích, od velmi konzervativní po velmi odvážnou. Jak ale budou moci lidé přecházet mezi strategiemi? Budou přechody nějak omezeny nebo zpoplatněny? A kdo bude lidem radit, jakou strategii si vybrat?
Falešné sliby jistoty
Velkým tématem se ihned stala otázka státní garance, kterou vláda odmítá a říká, že pokud chce někdo „jistotu“, ať investuje do fondů tvořených českými státními dluhopisy. Pro stát je to zajímavá volba (získá levné a stabilní odbytiště svých dluhopisů), zejména pro mladší klienty ale cesta do pekel. Při třicetiletém investičním horizontu nemají peníze mladých lidí v dluhopisech co dělat. Pokud ale stát svou rétorikou lidi motivuje ke zbytečně konzervativním investicím, okrádá je o výnos, který by měli šanci získat. Pokud poslechnou doporučení státu o bezpečné investici, dostanou za to jediné – 100% záruku nízkého výnosu.
Špatně zvolený produkt
Při ubohé míře finanční gramotnosti české populace je možnost několika investičních strategií spíše horší a řada lidí se rozhodne příliš opatrně – a nebo příliš odvážně. Proč stát nešel cestou, která je ve světě stále populárnější, tedy cestou fondů životního cyklu? Tyto fondy nakupují pro mladé klienty dynamičtější investice a s tím, jak klienti stárnou, navyšují v portfoliu podíl konzervativních investic, které mají udržet získanou hodnotu. Dnes jde mezi retailovými produkty o nejrozumnější nástroj, jak řídit možný výnos a riziko podle věku klienta – a o ideální nástroj pro lidi, kteří neví, jak se rozhodnout.
Vytvoření oligopolu
Dnes se stát snaží změnit podmínky stavebního spoření a místo povinného vzniku speciálních institucí pouze definovat podmínky produktu a tak navýšit konkurenci. Proč tedy nepostupuje stejně v rámci penzijní reformy, kdy by pouze definoval podmínky pro to, jak má příslušný produkt vypadat? Pokud vznikne jen pár poskytovatelů, čekají nás pouze dva možné scénáře: zatuchlý český rybník, kdy všichni nastaví velmi podobné cenové podmínky a nikdo netlačí na nízké náklady nebo Slovensko utržené z řetězu, kdy všichni ve snaze získat klienty vyšroubují náklady na akvizice na maximum bez ohledu na ekonomickou smysluplnost. Ať tak či tak, výsledek bude stejný – zbytečně vysoké náklady, kterým klient nemá šanci uniknout.
Nejasný osud dnešních penzijních fondů
Velké otazníky vyvolávají prohlášení o reformě stávajících penzijních fondů. Pokud budou spravovat i fondy druhého pilíře, proč mají nabízet stejný produkt i ve třetím pilíři, navíc se státní podporou? Buďto by měli přijít s jinými nabídkami a nebo někdo dříve či později otevře otázku smysluplnosti státní podpory (což by byl pro dnešní penzijní fondy rozsudek smrti).
Povinná anuita a státní plánování
V prvních dnech stát mluvil o povinném nákupu anuity při odchodu do důchodu, dnes už připouští i možnost lineárního vyplácení na 20 let. Proč ale neumožnit jednorázový výběr? Pro někoho může být důležité přilepšit si k důchodu každý měsíc, ale pro někoho může být rozumnější investovat našetřené peníze třeba na přestěhování do koupené nemovitosti výměnou za bydlení v nájemním bytě. Proč si stát myslí, že snižování nákladů je horší cesta než zvyšování příjmů?
Nebezpečná pohádka o DPH
Úspěch reformy bude záviset především na kvalitním marketingu, na tom, jakou emoci vláda mezi lidmi vyvolá. Pokud by byla reforma zítra, nepřešel by zřejmě nikdo, protože vláda zatím dokázala jen všechny naštvat. Pokud vyhlásím zvýšení zdanění „kvůli reformě“ o 57 miliard korun a přitom hned přiznám, že výpadek plateb do průběžného systému bude jen 20 miliard, jak můžu doufat v to, že reformu bude někdo podporovat? A to nemluvě o tom, že se řadu let lidem slibovalo, že se náklady na reformu budou hradit z privatizace státního majetku (podobně jako úvodní náklady reformy na Slovensku uhradil prodej 49 % akcií Slovenského plynárenského průmyslu).
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
