Stát nemá rozhodovat o tom, jestli stojí převod z jedné banky do jiné dvě koruny nebo deset, ale měl by zajistit dvě jiné věci – transparentnost a srovnatelnost.
Minulý týden se na serveru Peníze.cz objevila diskusní anketa s provokativní otázkou „Má proti vysokým bankovním poplatkům zasáhnout stát?“. Automaticky – zvyklý na ubohou úroveň diskusí na českých webech – jsem očekával záplavu emotivních výkřiků na účet většiny bank a láskyplné ódy na Fio banku (často od stejných lidí, kteří před třemi lety stejně nadšeně opěvovali v každé diskusi mBank).
Místo toho jsem se začetl do inteligentní diskuse, která velmi věcně probírala, zda-li je to vůbec možné – a jejímž závěrem bylo, že přes krásu státní regulace nemá stát v oblasti, jakou jsou bankovní poplatky, co dělat.
A to je samozřejmě pravda. Stát nemá rozhodovat o tom, jestli stojí převod z jedné banky do jiné dvě koruny nebo deset, ale měl by zajistit dvě jiné věci – transparentnost a srovnatelnost.
Transparentnost dostává na frak
Transparentnost nespočívá jen v tom, že mám všechny poplatky na jednom místě, ale také v tom, že si mohu jednoduše spočítat celkovou cenu služby. Na jednu stranu jsou dnes již ceníky bank mnohem přehlednější, než bývaly ještě před pár lety, ale vzhledem k pokračující módě čím dál komplikovanějších balíčků není vůbec jednoduché zjistit, kolik za vybraný produkt skutečně zaplatím.
Transparentnost také dostává na frak, pokud si chtějí lidé spořit. Místo jednoduchých spořících účtů s jasným úrokem se na trhu objevuje stále více produktů, nabízejících na první pohled vysoký úrok. Jenže při bližším zkoumání tento úrok platí jen pro část úspor (máte-li více než x, ale méně než y), případně je ve formě bonusu podmíněn délkou spoření (ale přitom musíte doufat, že banka bonus nezruší dřív, než uplyne daný čas). Jen málokterý klient tak skutečně tuší, jaký úrok jeho úspory vynášejí. Nemluvě o tom, že téměř nikdo netuší, že ony inzerované úroky jsou ještě před započtením 15% daně.
Transparentnosti měl pomoci i nový zákon o platebním styku, podle kterého musí banky o změnách podmínek informovat minimálně dva měsíce předem – a pokud klient nesouhlasí, má právo smlouvu bezplatně a s okamžitou platností vypovědět. Ale zatímco se některé banky nebojí na možnost od smlouvy odstoupit upozornit, jiné toto právo před svými klienty tají hluboko na svých webech. Asi mají důvod, proč se bát.
Ještě hůř je na tom český bankovní sektor z pohledu srovnatelnosti. Stejné operace se v ceníku různých bank jmenují jinak, oblíbené balíčky mají každý jinou skladbu, aby je nebylo možné jednoduše porovnat mezi bankami, pro rozumné srovnání spořících účtů si nejprve musíte vypočítat efektivní úrok pro každou konkrétní částku, kterou si chcete srovnat. Obtížně srovnatelné jsou i další smluvní podmínky, zejména pro nárok na různé slevy a bonusy.
Toto babylonské zmatení má pro banky navíc velmi užitečný efekt – hledání výhodnějších nabídek je velmi obtížné a řada nespokojených klientů to velmi rychle vzdá a zůstane tam, kde je. A paradoxně je výhodné i pro banky, které se snaží získat tržní podíl levnými službami – až totiž začnou zdražovat, většinu klientů si udrží. Bohužel.
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
