Jsou tomu skoro dva roky, co premiér Bohuslav Sobotka ve svém projevu na berlínské Humboldtově univerzitě slíbil, že v unijní řece poplaveme s ostatními. „Hledáme cesty, jak být v hlavním proudu, nikoliv, jak se vyčlenit,“ řekl v květnu 2015. Zatleskala tomu tehdy i německá kancléřka Angela Merkelová. Jak by ne – berlínský projev pro Sobotku napsal „pan Evropa“, státní tajemník Tomáš Prouza, kterému němečtí diplomaté naznačili, že nějaké to přihlášení se k mainstreamu kancléřka očekává.
Jenže od té doby se mnohé změnilo. Přišla hra o povinné kvóty na uprchlíky, v níž Sobotka poznal, že evropanství je hezká věc, v rámci ČSSD je ale v menšině. Přišel brexit, který otřásl vírou v to, že rebelové se vždy nechají přemluvit. A Sobotka také přišel o Prouzu, který po premiérových nesplněných slibech (připomeňme, že Sobotka státnímu tajemníkovi nabízel nejprve post volebního manažera strany, později i křeslo ministra průmyslu) dal nejisté kariéře po boku přítele přednost privátnímu byznysu.
Sobotka nyní zjišťuje, že hlavní proud není žádná divoká řeka v akvaparku, která plavce pohodlně unáší vpřed. V plaveckém minimu EU by mělo být napsáno, že proud někdy teče, ale mnohem častěji víří, točí se, vrací se nebo sílí v hlubinách pod klidnou hladinou. Dokonale to ukázal víkendový slavnostní summit v Římě, kde se v renesančním Pallazzo dei Conservatori slavilo 60 let Evropské unie. Lídři se shodli na tom, že budou kráčet stejným směrem, ale „různým tempem s různou intenzitou“. Přeloženo do plavecké terminologie – jeden to vezme svižně kraulem, druhý naznak. A zatímco jedna země bude zabírat jak o život, druhá může tempa markýrovat.
Zároveň chce ovšem Unie „ještě větší jednotu a vzájemnou solidaritu“. Jak si to vysvětlit? Přizpůsobí se ostatní plavci nejslabšímu, bude se uprostřed rozplavby nějak srovnávat startovní pole, aby to nevypadalo, že v EU jsou velké výkonnostní rozdíly? Zatím to vypadá na pravý opak. Povinné uprchlické kvóty země Visegrádu musely překousnout – bylo třeba rychle dohnat ostatní a moc nediskutovat. A nedávná groteska kolem znovuzvolení „evropského prezidenta“ Donalda Tuska, kterého chtělo Polsko vyměnit za svého truckandidáta, poukazuje na to, že rebelie se v týmu musí zadusit v zárodku. Solidarita ve prospěch jednoty? Ano, ale jen pokud to vyhovuje „zdravému jádru“.
Těžko lze čekat, že premiér pronese nějaký nový, zásadní projev o naší evropské politice. Párměsíců před volbami by to nikoho beztak nezajímalo. Bylo by ale fér říct, že hlavní proud nemusí být žádnou výhodou. Ono je to stejné jako s plaváním v řece. Nechat se odnášet proudem může být efektivní a rychlé. Sebemenší změna kurzu pak ale vyžaduje ohromné úsilí.
