Poslední dvě desetiletí byla ve vyspělých zemích velmi poklidná, od podzimu je ale všechno jinak. A zdá se, že protesty na Wall Streetu jsou jen špičkou ledovce.
Na první pohled byla poslední dvě desetiletí ve vyspělých ekonomikách (ale i v řadě ekonomik rozvojových) tím nejlepším obdobím historie – dlouhodobý růst ekonomiky, nízká inflace i zlepšující se kvalita života naznačovaly, že se bude všem dařit. Společnost navíc velmi rychle překonala krizi roku 2001 a zdálo se, že se rychle vypořádá i s problémy z let 2008 a 2009. Místo toho nenasytnost těch, kteří mají pocit, že mají nezadatelné právo na bohatství, přinesla další krizi – a začíná řadu západních společností dělit na „my“ versus „oni“.
Mizí střední třída
Ještě před deseti lety byla hnacím motorem vyspělých ekonomik snaha chudších vyšvihnout se mezi střední třídu a snaha střední třídy zajistit své rodiny a poskytnout to nejlepší svým dětem – a všichni věděli, že pokud budou pracovat a snažit se, mají dobrou šanci svých cílů dosáhnout.
Dnes je nálada ve většině společnosti zcela jiná. A není se co divit, když například americké statistiky ukazují, že za posledních třicet let šlo plných 58 procent reálného ekonomického růstu USA ve prospěch horního jednoho procenta Američanů. Západoevropská čísla nebudou tak jednostranná, ale příjmová nerovnováha se projevuje i v Evropě. A mizí především střední třída, tedy ti, na kterých stojí nejen ekonomický růst, ale především společenská stabilita. Společenská smlouva, která ve vyspělých ekonomikách platila posledních 200 let a která garantovala odměnu za úsilí a odvahu, téměř ze dne na den přestala platit.
Díváme se dopředu?
Rostoucí sociální nestabilita a změna společenské struktury vyspělých ekonomik by měly sloužit jako důrazné varování také autorům českých reforem. Nad reformami totiž bohužel chybí jakákoliv analýza toho, jak dopadnou jako celek na českou společnost, co podpoří a co naopak omezí. Každému je jasné, že je potřeba řešit sociální dávky a zdravotnické výdaje – ale podporují navržené změny kromě omezení výdajů ze státního rozpočtu i pozitivní chování? Vytváříme vedle plošných škrtů také prostředí, které podporuje aktivitu a osobní odpovědnost? Snažíme se doopravdy o zlepšení konkurenceschopnosti českých podniků? Proč ničíme kvalitní školství, díky kterému disponuje česká ekonomika kvalitní pracovní silou, a místo toho podporujeme segregaci dětí z chudých a bohatých rodin?
Zatímco řada západních společenství již dnes prožívá silnou deziluzi, my jsme na hraně. Máme šanci ještě poměrně jednoduchými zásahy udržet víru lidí ve fungující společnost – ale znamená to začít se soustřeďovat mnohem více na růst ekonomiky a na souvislosti jednotlivých kroků než na plošné škrty bez rozmyslu. Jinak se společenská smlouva rozpadne i u nás.
Ryché komentáře autora k ekonomickému dění najdete na jeho Twitter účtu @prouzatomas. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
