Vyznavači škrtů ve veřejných výdajích často odmítali kritiku jejich přehnané rychlosti a negativního dopadu poukazem na to, že vysoký dluh brzdí ekonomický růst. Nový ekonomický výzkum ale ukazuje, že tato víra stojí na hliněných nohou. Poučí se z toho česká vláda?
Základním argumentem těch, kteří věštili konec světa (nebo aspoň české ekonomiky) kvůli vysokému dluhu byl výzkum ekonomů Carmen Reinhartové a Kena Rogoffa dokazující, že veřejný dluh přesahující 90 procent HDP vede ke slabému ekonomickému růstu. Správně bychom ale měli napsat „dokazující“ v hodně velkých uvozovkách, protože jejich tak často a hlasitě citované „výsledky“ stojí na špatné metodologii a početních chybách.
Když se tuto teorii o výrazně nižším růstu ve vyspělých zemích s dluhem nad 90 procent HDP pokoušeli ověřit ekonomové Thomas Herndon, Michael Ash a Robert Pollin z University of Massachusetts, došli k závěru, že proslavená studie Reinhartové a Rogoff má tři zásadní problémy: špatné váhy jednotlivých ukazatelů, nevysvětlitelné vyřazení dat některých zemí a některých let a početní chyby v excelovém modelu. Ve chvíli, kdy byly tyto chyby odstraněny, bylo jasné, že průměrný ekonomický růst v zemích s dluhem nad 90 procent HDP se nijak zásadně neliší od růstu zemí s nižším dluhem. Detaily zájemci najdou v této studii.
Na čem skutečně záleží?
Základem problému vzývané analýzy Reinhartové a Rogoffa ale nebyly početní chyby či zavádějící metodologie, ale špatná ekonomická filozofie. Samotný poměr dluhu k HDP má totiž pro schopnost financovat státní dluh nulový význam – na rozdíl od čtyř následujících kritérií:
1. Cena dluhové služby: je obrovský rozdíl v tom, zdali si stát půjčuje za dvě procenta nebo za osm či deset. Cenu přitom ovlivňuje především důvěryhodnost hospodářské politiky dané země, což je mnohem širší disciplína než stlačování veřejného dluhu k nějakému konkrétnímu ukazateli.
2. Důvěra: dokud investoři (domácí i zahraniční) dané zemi důvěřují, nehraje v jejich rozhodování poměr veřejného dluhu k HDP žádnou zásadní roli. Pokud se ale ochota investovat do dané země (ať už jde o nákup státních dluhopisů nebo o přímé investice) vytratí, stojí daná země před neřešitelným problémem. Důvěru samozřejmě může poškodit špatná hospodářská politika vedoucí k rychle rostoucímu veřejnému zadlužení (významnější je ale rychlost růstu dluhu před jeho výší), ochotu k investicím ale potlačuje i nefunkční politická reprezentace nebo přírodní katastrofy.
3. Schopnost refinancování: stát si musí udržet schopnost sám rozhodovat, zda a kdy splatí jakou část veřejného dluhu a jakou část refinancuje za nových podmínek. Pokud o schopnost flexibilního refinancování přijde, bude muset hradit splatné půjčky a omezovat jiné veřejné výdaje – což logicky povede k poklesu ekonomického růstu. Z tohoto pohledu se mimochodem ukazuje škodlivost tlaku na příliš rychlé dosahování maastrichtských kritérií v době recese – pokud by Evropská komise neprosazovala příliš rychlé škrty veřejných výdajů, nemusela by Evropská unie bojovat s recesí.
4. Vlastnická struktura veřejného dluhu. Ekonomický růst ovlivňuje i to, zdali většinu veřejného dluhu vlastní domácí nebo zahraniční investoři, jak a kde utrácejí úrokové výnosy a komu platí daně.
A co my?
Analýza chyb úhelného kamene milovníků škrtů za každou cenu je jen jedním z mnoha varování, že jejich filozofie nemá smysl a ekonomikám v recesi či s minimálním růstem výrazně škodí. Dokáže ale vláda změnit svou filozofii a přijmout to, že neexistuje proto, aby se líbila ratingovým agenturám, ale proto, aby vytvářela podmínky pro růst ekonomiky, zbytečně nezvyšovala nezaměstnanost, omezovala byrokracii a snižovala sociální rozdíly?
Rychlé komentáře autora k ekonomickému dění najdete na jeho Twitter účtu @prouzatomas. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
