Okamžité škrtnutí podpory stavebního spoření, přilákání více soukromých peněz na státní investice a totální zveřejňování veřejných tendrů. Tak zní z finančního sektoru rady proti plýtvání státními penězi, které dává bývalý náměstek ministra financí Tomáš Prouza, dnes spolumajitel poradenské firmy Partners.
* Na čem stát ve finanční branži nejzbytečněji prodělává?
Jednoznačně na stavebním spoření. To je věc, která už se dávno přežila a nemá s podporou bydlení nic společného. Stát bez jakéhokoliv promyšleného cíle podporuje spoření na cokoliv, takže za miliardy nezískává žádnou protihodnotu. Podpora by se proto měla rychle zrušit, aby doběhly započaté cykly, ale už se nevytvářely nové závazky na další miliardy.
* Lze podporu omezit či zastavit na staré smlouvy?
O to nemá smysl se pokoušet, zpětné rušení by bylo v rozporu se zákony. Staré smlouvy se prostě musí nechat doběhnout, pokud bude stát chtít podporu zrušit, musí to udělat rychle. Jinak spořitelny opět navýší počty klientů a závazky státu porostou.
* Kde peníze státu dále utíkají?
Hlavně nesystémovostí. Stát si nikdy neurčil priority, co opravdu chce podporovat, a co ne. Vyplácí tak něco, co se kdysi prosadilo. A vůbec neví, kolik na všechny podpory vlastně vynakládá. Ještě si umí spočítat podporu stavebního spoření a penzijního připojištění, ale nemá přesně vyčíslené náklady spojené s daňovými odpočty na penzijní připojištění, životní pojištění nebo na hypotéky.
* Co je špatně na podpoře penzijního připojištění?
Při dnešním nastavení je to vyhazování státních peněz. Stát sice skrze podpory a úlevy mladým říká, aby si spořili na penze, ale peníze jim v sešněrovaných penzijních fondech nic nevydělají, takže se v 65 letech zase opřou o stát. Dnešní penzijní připojištění se vyplatí tak lidem ve věku po 40 letech. Stát by měl začít s podporou třeba fondů životního cyklu (podle věku klienta investují zpočátku více rizikově do akcií, před jeho důchodem jsou konzervativnější, pozn. red.), které mladým na zajištění penze smysluplně vydělají.
* Jakmile řeknete fond, tak budete napaden, že ho buď chcete prodávat, nebo ho správce vytuneluje.
Přesto si myslím, že je to správné. A nemusí zůstat jen u penzijních fondů. Řada zemí vytvořila fondy na dopravní infrastrukturu, do nichž investují třeba penzijní fondy či pojišťovny, někdy i lidé. Například v Chile jedete po dálnici, kde vám na billboardech sdělují, že si tím právě spoříte na penzi. U nás by to mohla být klidně kampaň typu: „Jezdíte rádi do jižních Čech? Kupte si metr dálnice a spořte si tak na penzi.“ Pro lidi by to bylo mnohem pochopitelnější než běžné státní dluhopisy, navíc by ze svých úspor neplatili státní dluh, ale něco hmatatelného. Jakmile do systému pustíte soukromé peníze, můžete si jako stát snížit výdaje. U financování infrastruktury tipuji, že takových 40 miliard můžete obratem uspořit.
* Pokud bychom nechtěli platit mýto na soukromých dálnicích, tak je to spíše o způsobu financování a stát by proinvestované peníze stejně musel nakonec zaplatit. Problém je spíš v rozkrádání státních zakázek, ne?
Ano, ale stát to platí vždy, ať už úroky z vyššího státního dluhu nebo koncesními platbami. A v dnešní situaci českého rozpočtu je důležité hledat cesty, jak snížit výdaje v následujících pěti letech. Cesta přes fondy má navíc velkou výhodu v tom, že jde o kontrolovaný produkt, a to jak ze strany ČNB, tak investorů, kterým by se asi uplácení z jejich peněz nelíbilo. Stát může navíc investice do infrastrukturních fondů podpořit třeba tak, že dá penzijním fondům povinnost do nich ukládat část svých portfolií. Podobně polské penzijní fondy musí investovat na varšavské burze a výsledkem je nejlépe fungující burza v regionu. S korupcí při veřejných zakázkách se dá mnohem lépe bojovat tak, že se maximum věcí zveřejní a na vysoutěžených podmínkách pak bude stát skutečně trvat.
Vyšlo dne 8. února 2010 v Mladé frontě Dnes.
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
