Jak měřit úspěch?

Úspěch totiž v případě státu neznamená jen vyšší a vyšší růst. Stát není firma, jejímž jediným smyslem je vykazovat zisk za každou cenu. Úkolů má mnohem víc, a mnohem širší by proto měla být kritéria hodnocení úspěchu a neúspěchu.

Růst je samozřejmě důležitý a musí být základem jakékoliv strategie řízení státu. Musí jít ale o růst, který dává smysl a o který se dělí všichni, nikoliv o růst, ze kterého profituje pouze jedna skupina lidí. Zároveň se lepší ekonomické statistiky musí hmatatelně projevovat v ekonomickém rozvoji prostřednictvím dostupnějšího zdravotnictví, lepšího školství, čistšího životního prostředí a schopnosti pomoci těm, kteří se ocitli na dolním okraji společnosti.

Růst domácího produktu ale zároveň nesmí být jediným ukazatelem úspěchu. Rozumné státy stejně pečlivě sledují distribuci bohatství, distribuci příjmů i daňové zátěže mezi bohatými a chudými, objem investic do školství, zdravotnictví či vědy a výzkumu.

Stejně tak se úspěšné státy snaží podporovat vyvážený růst, ve kterém nejde pouze o stále vyšší a vyšší příjmy, ale kde se také věnuje prostor osobnímu i společenskému rozvoji, kde příjmy a majetek nerostou na úkor kvality rodinného života a kde lidem zbývá čas na zapojení se do společenského života. Stojí nám vyšší příjmy za nezdravý životní styl, stresy a civilizační nemoci? Vadí nám rostoucí počet dětí, které vyrůstají v neúplných rodinách nebo neznají některého ze svých rodičů kvůli jeho pracovnímu vytížení? Jsme ochotni růstu obětovat rodinnou pospolitost, zejména v situaci, kdy funkční rodina bude tou nejlepší penzijní reformou každého člověka?

Stejně jako bychom měli srovnávat dopad snahy o růst osobního bohatství s dopady na kvalitu osobního života, musíme poměřovat i v obecnějším měřítku. Měli bychom vést debatu o tom, jaký má být vztah ekonomického růstu třeba ke kvalitě životního prostředí, kde mají být nastaveny hranice a jakou cenu (ať už přímo, nebo prostřednictvím nižšího růstu) jsme ochotni zaplatit. Měli bychom si nahlas říct, jestli jsme spokojeni s prodejem našeho přírodního bohatství, nebo jestli chceme, aby se zpracovávalo u nás, měli bychom vědět, co má mít přednost, pokud se budeme muset rozhodovat ve stylu buď-anebo.  

Na osobní i celospolečenské úrovni to jsou velmi obtížné otázky a řada lidí je raději přehlíží. Není totiž jednoduché najít konsenzus v tom, jak měřit výsledky, jak hodnotit složité změny, dopadající na různé oblasti života vedle ekonomiky. Právě dohoda na dlouhodobých měřítcích ale přitom musí být základem jakékoliv smysluplné rozvojové strategie. Dobrým začátkem je, pokud se politici dokážou shodnout alespoň na tom, že blahobyt země nespočívá jen ve stále rostoucím HDP, ale i ve schopnosti podporovat společenskou soudržnost, lepší zdraví nebo třeba kvalitnější životní prostředí.