Fiskální pakt – tedy dohoda evropských zemí, že nebudou zbytečně utrácet a budou snižovat své deficity – se stal démonem české politické scény. Místo zodpovědného přístupu k veřejným financím válčíme o něco, co by měly chtít všechny rozumné politické strany.
Jen pro připomenutí: fiskální pakt, neboli Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, byl podepsán 25 členskými státy Evropské unie na zasedání Evropské rady v březnu 2012, tedy všemi tehdejšími členy EU kromě Velké Británie a České republiky. Fiskální pakt měl potvrdit závazek zemí eurozóny, že budou snižovat své deficity a dluh a nebude se tak opakovat plýtvání veřejnými penězi jako před krizí v roce 2008, a že budou lépe koordinovat svou hospodářskou politiku, neboť země EU jsou na sobě kvůli propojení evropského trhu vzájemně závislé. A k těmto závazkům mohly dobrovolně přistoupit i země mimo eurozónu.
Tehdejší premiér Petr Nečas a jeho ODS nesouhlas s fiskálním paktem zdůvodňovali především tím, že je prý málo přísný, a české veřejné finance chtěli svázat tzv. finanční ústavou. Tu se jim ale nepodařilo prosadit, takže zákonná omezení pro přílišné utrácení najednou nebyla žádná – a z pohledu evropských partnerů jsme zůstali tou divnou zemí, která sice kritizuje jiné za přílišné utrácení, ale sama se k ničemu zavázat nechce.
Fiskální pak proto jako jeden ze svých prvních proevropských kroků přijala Sobotkova vláda v březnu 2014. Ale nikdy pro jeho schválení nedokázala sehnat v Poslanecké sněmovně dost hlasů, takže s koncem volebního období spadl celý proces přijetí fiskálního paktu pod stůl.
Babišova vláda se proto k přijetí fiskálního paktu vrátila, tentokrát s nožem pod krkem. V Evropské unii se totiž rozjíždí debata o hlubší integraci eurozóny, včetně hlubšího propojení trhů zemí eurozóny. A všichni u toho chtějí být, ať už platí eurem nebo zatím ne. Dánové a Švédové připravují vstup do Bankovní unie, Bulharsko i Rumunsko by chtěly přijmout euro, Maďaři i Poláci alespoň už v roce 2013 přijali fiskální pakt. Jen my nic – a podmínkou účasti na summitech eurozóny, kde se bude o dalším rozvoji našeho nejvýznamnějšího exportního trhu mluvit, je právě přijetí fiskálního paktu.
Jeho ratifikace ve Sněmovně je tak věcí národního zájmu – bylo by hloupé, kdybychom nebyli u něčeho, co se nás tak životně týká. Navíc vláda rozhodla, že se zatím nepřihlásí k přísnějším pravidlům pro veřejné finance, které podle fiskálního paktu musí dodržovat členové eurozóny, ale u zemí, které eurem neplatí, je jejich dodržování dobrovolné. Je to trochu pozice chytré horákyně – účast na eurosummitech ano, ale přísnější pravidla ne. Podobně se ale chová třeba Polsko nebo Švédsko. A je to pořád lepší, než zůstat stát mimo a pak se jen divit, jak že se to eurozóna proměnila a že je najednou pro české podniky těžší do ní exportovat.
