Podíváme-li se dnes do jakéhokoliv zpravodajského či názorového média, nemine nás zpráva o migrační krizi. Ano, vlna uprchlíků přicházejících do EU je pro osmadvacítku opravdu těžkou zkouškou, ale jsem pevně přesvědčen, že ji společnými silami zvládneme. I když migrační krize nastavuje Evropě nepříjemné zrcadlo, nemyslím si, že evropský projekt může ztroskotat na migrační krizi. Daleko víc ho ohrožují dvě věci – populismus ve službách nacionalismu a z něj pramenící nedůvěra Evropanů v EU.
Své o tom víme i z domácí scény. Napříč politickým spektrem se formují hnutí, jejichž rétorika je založená na nesnášenlivosti a odporu vůči odlišnosti. Bohužel si tyto populistické tendence nenárokují jen nově vznikající subjekty, ale ukájí se jimi i některé dříve úspěšné politické strany. Čím hlasitěji zní nesnášenlivá hesla věrozvěstů populismu, tím víc se stupňuje hledání viníka migrační vlny. A samozřejmě se naprosto mylně skloňuje Evropská unie, která vždy může za vše, co se nám nelíbí, nebo čemu nerozumíme.
Je jasné, že Unie občas při hledání řešení působí neobratně a odcizeně, a chápu, že pro občany bez rozdílu vzdělání či společenského statusu jsou bruselská jednání již únavná. Ale opravdu je na místě vykřikovat, že máme svůj vztah přehodnotit, či dokonce že ČR má z Unie vystoupit?
Zájem ČR: pevné místo v Evropě
Jakkoliv je legitimní debata o tom, zda nezašla integrace příliš daleko, musíme si uvědomit, že Česká republika není ani Norsko se zásobami ropy, ani Švýcarsko s jeho bankovním systémem a vysokým životním standardem. ČR je závislá na exportu, a to bude platit ještě dlouho. Z tohoto pohledu je pro nás členství v unii klíčové. Do zemí EU směřuje osmdesát procent našeho exportu a naše ekonomika zásadním způsobem profituje z existence jednotného evropského trhu.
Prvních deset let členství v EU přineslo české ekonomice více jak 3 biliony korun. Členství České republiky mimo jednotný trh EU by ročně vedlo k nižšímu HDP o 2,5 % a nižší zaměstnanosti o 1,5 %. Místo České republiky je v Evropské unii a je v jejím jádru. Evropská unie je součástí naší identity, protože nám dává právě to evropanství, které ctili velcí muži v čele naší země – Karel IV., Jiří z Poděbrad, T. G. Masaryk a naposledy Václav Havel.
Česká republika má silnou demokratickou tradici a pevné vazby se západními zeměmi. Je naším jednoznačným strategickým zájmem být v centru sjednocené Evropy a podílet se na rozhodování, které ovlivňuje budoucí směřování našeho kontinentu. Pro Českou republiku neexistuje k členství v EU (a NATO) žádná alternativa.
Izolace, odmítání a prosazování krátkozrakých národních zájmů bez ohledu na to, co je dobré pro všechny, už pro naši pověst nesmí být typické, jako tomu bylo za vlád ODS. Naše místo je v Evropě, ne na východ od ní, i když nás tam různí odpůrci EU rádi dotlačili. Zároveň platí, že místo v Evropě mají jen ti, kteří jsou ochotni pro ni něco udělat. Česká republika musí být schopna rozpoznat a definovat své priority. Někdy mohou hrát prim národní zájmy, ale jindy nám víc přinese podpora společného evropského kompromisu.
Dohoda EU s Velkou Británií
Národní zájmy versus kompromis mě přivádějí zpět na začátek, kde jsem zmiňoval, že druhé opravdu fatální úskalí evropského projektu může být rostoucí nedůvěra občanů v EU a odstředivé tendence. Některé země se v nelehké době uzavírají do sebe – není lepší příklad než Velká Británie, kterou už za necelé dva měsíce čeká referendum o setrvání země v EU. Ať už hlasování o tzv. Brexitu dopadne jakkoliv, je jisté, že se zapíše do dějin evropského projektu.
Brexit by potěšil všechny, kteří svou politickou kariéru staví na odporu k EU, mají plná ústa „národních zájmů“, ale přitom ohrožují to, co je skutečně největším českým národním zájmem – mír a šanci na klidný rozvoj ve střední Evropě, pevně propojené s Evropou západní. Brexit by podle mne nevedl k dezintegraci a dalším odchodům, ale spíš by dostal pod tlak jednotlivé vlády, aby si zkoušely vyjednat další a další výjimky a nepodílely se na té či oné části evropských aktivit.
Druhé velké nebezpečí ukázaly výsledky nedávného nizozemského referenda o Asociační dohodě EU s Ukrajinou, jehož uspořádání bylo demonstrací spolupráce odpůrců EU s politiky v žoldu Ruska. Se stále více výjimkami a referendy ale Evropská unie nemůže dlouhodobě fungovat a časem by to vedlo k paralýze – a zřejmě také k tomu, že by se na další integraci zkusila domluvit jen úzká skupina zemí na úkor všech ostatních.
Ale já sám jsem životní optimista, proto věřím, že 23. června budu mít důvod k radosti. Tuto svou víru čerpám i z klíčové únorové Evropské rady, kde se dospělo k dohodě s Davidem Cameronem, který předložil Bruselu své reformní požadavky. Bylo to jedno z nejnáročnějších vyjednávání, a to jak psychicky, tak časově. Český premiér navíc vedl desítku států, které důrazně požadovaly, aby dohoda nezakládala jakoukoliv diskriminaci proti jejich občanům a aby byla zachována plná svoboda pohybu a možnost pracovat v zahraničí. Podařilo se nám dosáhnout kompromisu a já pevně věřím, že to v červnu pomůže britským občanům, aby si v referendu vybrali tu správnou možnost, kterou je setrvání Velké Británie v Evropské unii.
Ale ať už se to povede nebo ne, čeká nás v dalších měsících strategická volba ze tří možností:
- hlubší integrace Evropy a ochota k větší spolupráci,
- zůstat stát bokem, další integrace se neúčastnit a zkoušet, jak dlouho ještě ostatní snesou na palubě černého pasažéra,
- aktivně bořit Evropskou unii a vytrhnout Českou republiku z evropských kořenů – ať už vědomě nebo z naivity nás tlačit na východ, kam nepatříme.
Za sebe říkám, že udělám vše pro to, aby druhá a třetí varianta nikdy nebyly těmi, které budeme brát vážně. Žijeme ve velmi křehké době a zbytečné riskování se nám šeredně nevyplatí.
Projev na Evropském dnu pořádaném VŠE
