Evropská témata si na poli domácí politiky získávají čím dál tím větší pozornost a dostávají se do popředí jednání na všech politických úrovních. Debatě o dlouhodobém evropském a zahraničním programu se věnoval i jeden z panelů zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD – a debata o současném stavu a budoucnosti Evropské unie byla pořádně živá.
Evropská unie se dnes ocitá na křižovatce. Stojíme tváří v tvář rostoucímu napětí uvnitř národních států, ale i mezi samotnými členskými státy. Vyrovnat se s překážkami, které jsou dnes Evropě kladeny do cesty, se jednotlivé členské státy snaží různými cestami. Některé se uzavírají samy do sebe – jako třeba Velká Británie. Jiné – jako Francie, Holandsko, Německo či Španělsko – bojují s velkým ohrožením tradičního politického systému. Oslabují tradiční politické strany a do centra dění se dostávají strany nové, často populistické a prohnaně těžící z obav voličů o budoucnost.
Když se dívám kolem sebe, vidím zvětšující se propast mezi starými a novými unijními státy. Rétorika řady starých členských států západní Evropy se obrací proti novým členským státům střední a východní Evropy, které se stávají pohodlným cílem pro ventilaci západoevropských frustrací – zejména pro to, že se střed Evropy naučil mnohem výrazněji artikulovat zájmy tohoto regionu. Země střední a východní Evropy dnes výrazněji a jednotněji prosazují své priority. Nicméně přes společný postup nám jako regionu stále chybí celkový strategický pohled na Evropu a její směřování. Umíme reagovat na jednotlivé výzvy a návrhy, avšak schází nám komplexní, jednotná a jasná vize budoucí Evropy.
Členské státy rovněž rozděluje odlišné vidění konfliktů na východ a na jih od hranic Evropské unie. Je logické, že konflikt na Ukrajině a problémy s Ruskem vnímáme mnohem citlivěji my, zatímco problémy na jih od EU jsou mnohem důležitější pro staré členské státy.
Diskuzi o problémech, kterým čelíme, často komplikuje přístup některých evropských institucí. Jsme svědky toho, že Evropská komise mnohdy ignoruje názory členských států. Díky úzké spolupráci s Evropským parlamentem se obě instituce vzájemně posilují na úkor členských států a měli bychom si ujasnit, zdali je pro nás tato cesta přijatelná. Nedávné zkušenosti ale ukazují, že řešení problémů by pomohlo spíše posílení odpovědnosti Komise vůči členským státům.
I přes všechny obtíže a těžkosti se nesmíme otočit k Evropské unii zády a zavrhnout myšlenku evropské integrace. Česká republika má silnou demokratickou tradici a pevné vazby se západními zeměmi. Je naším jednoznačným strategickým zájmem být v centru sjednocené Evropy a podílet se na rozhodování, které ovlivňuje budoucí směřování našeho kontinentu. Pro Českou republiku neexistuje k členství v EU (a NATO) žádná alternativa.
Jsem přesvědčen, že Česká republika musí podporovat prohloubení integrace Evropské unie a šíření evropských hodnot do zemí na jejích hranicích. Prohlubování integrace musí jít ruku v ruce se vzájemným propojením členských států na všech úrovních – a tím nemám na mysli jen infrastrukturu nebo studijní program Erasmus. Podstatou našeho úzkého propojení musí být sdílené evropské politiky, včetně společné evropské měny.
Naší vlajkovou lodí pro debatu o Evropské unii by měla být otázka konvergence. A nemám tím na mysli debatu o tom, kolik peněz se nám podaří vyjednat v rámci kohezní politiky. Myslím tím konvergenci a zejména přiblížení českých mezd k evropskému průměru.
Chceme-li být úspěšným spoluautorem dobře fungující Evropské unie, musíme být aktivní a konstruktivní. Česká republika musí být schopna rozpoznat a definovat své priority. Někdy mohou hrát prim národní zájmy, ale jindy nám víc přinese podpora společného evropského kompromisu. Aktivita přitom neznamená pouze čas a energii, kterou vládní představitelé evropské politice věnují, a aktivní parlamentní diplomacie. Zaměřit se musíme také na intenzivnější využití stranických kontaktů a rozvoj spolupráce mezi jednotlivými sociálně-demokratickými stranami v Evropě i mimo ni.
