Po roce a půl tlaku řady zemí včetně té naší se v pondělí zavázalo 23 členů Evropské unie výrazně posílit naši schopnost bránit Evropu a konečně začít hrát roli, která Evropské unii v dnešním světě náleží.
Když loni koncem léta Bohuslav Sobotka otevíral pravidelnou poradu našich velvyslanců, způsobil řadě z nich šok. Dovolil si totiž mluvit o potřebě vlastní evropské obrany, která by uměla řešit to, na co není NATO stavěné, a nebo co dokonce není (zejména kvůli problematickým postojům USA a Turecka) ochotno řešit. S příliš velkým nadšením jsme se tehdy na ministerstvu zahraničí, ale vlastně ani na ministerstvu obrany, nesetkali. Bylo to příliš „odvážné“ nebo dokonce „novátorské“ – a hlavně to vyžadovalo začít myslet trošku jinak.
Odezva na evropské úrovni byla naopak velmi dobrá, ozývaly se různé země a chtěly slyšet české návrhy, možnosti silnější evropské obrany začala rozvíjet i Evropská komise. Už o necelý rok po prvním Sobotkově vystoupení o nutnosti účinné evropské obrany se v Praze konala velká evropská bezpečnostní konference, kde Jean-Claude Juncker prezentoval návrhy na zlepšení našich schopností bránit se – a byli u toho i nejvyšší představitelé NATO, abychom věci dělali společně, a ne proti sobě.
Nakonec se našlo 23 členských států, které se budou na tvorbě evropské obrany podílet – dokonce včetně několika nečlenů NATO. Cíle evropské spolupráce jsou jasné. Zvyšovat výdaje na obranu, společná cvičení, zlepšování schopností evropských armád fungovat bez pomoci ze strany USA a být připraveni rychle zasáhnout tam, kde je potřeba, i mimo území Evropy.
Je dobře, že jsme naši iniciativu dokázali dotáhnout do konce a že jsme mezi těmi, kdo se v pondělí k budování společné evropské obrany přihlásili i oficiálně. Dostali jsme, co jsme před rokem a půl chtěli. Teď ale přijde ta horší část – budeme muset dokázat nové možnosti využít. Bude to mimo jiné znamenat složitou debatu o modernizaci naší armády, navýšení počtu vojáků, a především nutnosti konečně odblokovat akviziční proces.
Budeme muset také ukázat, že dokážeme spolupracovat, společně plánovat a třeba i společně nakupovat. A přestat si vytvářet umělé nepřátele, jak to předvádí například prezidentský kandidát Jiří Hynek, který nechává „svou“ Asociaci obranného a bezpečnostního průmyslu přijímat usnesení, ve kterém odmítá vytvoření Evropského obranného fondu. A tak zatímco většina zbrojařských firem lobbuje u svých vlád, aby měly šanci sáhnout si na co největší část ze stovek milionů eur na výzkum a vývoj a miliard eur na akvizice, čeští zbrojaři se dobrovolně stávají rukojmími politických ambicí postavených na Čechy oblíbeném pomlouvání „Bruselu“.
Zatímco vstup do eurozóny je pro většinu ustrašených českých politiků tabu, u společné evropské obrany budou mít dilema. Na jednu stranu volají po silnější obraně Evropy (pokud tedy rovnou nechtějí z EU vystoupit a obehnat naše hranice ostnatým drátem) – ale zároveň by měli uznat, že ta Evropská unie k něčemu je. Zkusme proto doufat, že u nich zvítězí ochrana skutečných českých národních zájmů, a ne snaha urvat si o půl procenta obliby navíc tím, že rozbijí šanci na to, aby se Evropa uměla ubránit sama bez pomoci jiných.
