Otázka, kterou si klade spousta lidí. Posun o rok či o dva není nijak kritický, důležitý ale je dostatek času na přípravu – a ochota rozptýlit fámy, které zavádění eura provázejí.
Při rozhodování o tom, kdy euro přijmout, je potřeba klást si tři otázky – a na základě odpovědí se snažit o to, aby vše fungovalo.
Otázka první – máme na to?
Téměř každý už slyšel o maastrichtských kritériích, které musí země před vstupem do eurozóny splnit. Je jich pět a v posledních letech neměla Česká republika – na rozdíl od řady sousedů – problém s plněním většiny z nich. Tato kritéria určují, zdali vůbec můžeme o vstup do eurozóny usilovat a právě na jejich základě Evropská komise a Evropská centrální banka rozhodnou, zdali zájemci vstup do eurozóny nabídnou či nikoliv.
Jak by mohli nenabídnout, když země kritéria splní? Řada politiků udělala v posledních letech ze splnění (nebo nesplnění) některých maastrichtských kritérií modlu a tak si řada lidí myslí, že stačí ona kritéria jednou splnit a žadatel o vstup do euroklubu má vyhráno. Jenže hodnocení kritérií je trochu složitější. Splnit je v roce, kdy země žádá o vstup do eurozóny je – řečeno s matematiky – podmínka nutná, nikoliv však postačující.
Kritéria je totiž nutno splnit ne jednorázově, ale důvěryhodně a udržitelně. Nestačí proto jednorázovými opatřeními stlačit deficit pod tři procenta HDP v roce vstupu, je nutné, aby Evropská komise, Evropská centrální banka a ostatní země eurozóny věřily tomu, že nový člen bude dodržovat pravidla hry dlouhodobě. Musíme se proto ptát nejen kdy budeme schopni maastrichtská kritéria splnit, ale také jestli jsme schopni přizpůsobit řízení naší ekonomiky tomu, abychom je dokázali plnit dlouhodobě.
Nejde přitom jen o ochotu omezit nepřiměřené sociální výdaje, ale také vyhovět ostatním kritériím. Nejtěžším testem zřejmě bude udržení nízké inflace, ale to je téma na samostatný článek. V tuto chvíli si pamatujme otázku – jsme schopni změnit naše chování tak, abychom uměli maastrichtská kritéria splnit a jejich plnění dlouhodobě udržet?
Otázka druhá – vyplatí se nám to?
Stejně důležitou otázkou ale je, jestli se vstup do eurozóny vyplatí nám. Odpověď hodně záleží na tom, koho se zeptáte. Podnikatel nebo manažer firmy, která často obchoduje s eurozónou, bude vždy pro co nejrychlejší vstup. Používání eura mu totiž sníží náklady na výměnu peněz a hlavně sníží jeho riziko z pohybu koruny vůči euru. Pravidelné analýzy ČNB a ministerstva financí o sladěnosti české ekonomiky s evropskou ukazují, že už jsme většinu cesty ušli, a i když bychom měli ještě provést některé změny (zejména na trhu práce), je naše ekonomika té evropské již hodně blízko. Zavedení eura by navíc mělo české ekonomice pomoci k dalšímu růstu. Slovenští odborníci například odhadují, že zavedení eura zvýší růst HDP o 0,7 % ročně, porostou přímé zahraniční investice a zahraniční obchod Slovenska poroste o 50 %.
Bankéři budou v odpovědích rozpolcení. Přijdou sice o část svých příjmů z výměny peněz, hedgování a podobně, na druhou stranu budou těžit z rostoucího objemu zahraničního obchodu a rychleji rostoucí ekonomiky, které zavedení eura přinese. Proti budou samozřejmě bankéři centrální, kteří ztratí většinu své moci – a jako v řadě jiných zemí i u nás někteří členové bankovní rady více či méně nápadně proti euru usilovně bojují.
Pro občany zavedení eura nebude věcně znamenat nic. Bude se muset samozřejmě naučit myslet v nových cenách, ale jinak se pro něj nezmění vůbec nic. Mzda, úspory i dluhy, stejně jako ceny se všechny přepočtou stejným koeficientem, takže poměr mezi příjmy a výdaji rodiny se nezmění. Jde ale o velkou psychologickou změnu, protože místo tisíců budeme najednou počítat ve stovkách, i drobné mince najednou budou mít velkou cenu a bude jasnější, jaký je rozdíl v platech u nás a v západní Evropě (což mimochodem může vyvolat tlak na rychlejší růst mezd…).
Lidé se samozřejmě při zavádění eura bojí inflace a často opakují historky o tom, jak v některých zemích eurozóny vzrostly ceny. Jenže žádná data tyto historky nepotvrzují. S jakoukoliv statistikou jde samozřejmě kouzlit a může se stát, že kvůli zaokrouhlování při přepočtu korun na eura vzroste cena rohlíku o dvacet procent. Ale všechny statistiky ze zemí eurozóny ukazují, že cena průměrného nákupu se kvůli zavedení eura nijak nezměnila.
Velmi důležitý proto bude dobrý komunikační plán. Zavedení eura přinese řadu nejistot a lidem zkomplikuje každodenní život, kdy se budou muset učit nové ceny. Existuje řada způsobů, kterým může stát a spotřebitelské organizace pomoci, velkou výhodou je i zkušenost zemí, které euro zaváděly před námi. Pokud přestaneme zkoušet znovu vynalézt kolo a poučíme se z chyb ostatním, mělo by zavedení eura proběhnout bez větších komplikací.
Zavedení eura se tak otevřené ekonomice, jakou je ta česká, rozhodně vyplatí. Podnikatelé a podniky mají jasno v tom, že čím dříve to bude, tím lépe. Snahou vlády by proto mělo být co nejrychleji se vrátit ke snaze plnit maastrichtská kritéria a dát české ekonomice další impuls k růstu.
Otázka třetí – dokážeme to?
Změna jedné měny za druhou je věc nesmírně komplikovaná a dotkne se každého z nás. A proto je důležité mít dopředu dobrý plán. Plán, připravený několik let dopředu, umožní firmám připravit se na změny, rozložit potřebné investice a snížit tak náklady, které zavedení eura přinese.
Několikaletá příprava také umožní lidem dobře vysvětlit, jak bude změna probíhat, a umožní také dobře připravit nástroje na ochranu spotřebitelů před snahami zneužít euro k umělému zdražování.
Prvním krokem plánu musí být rozhodnutí o tom, jakým způsobem ze tří možných euro zavedeme. Toto rozhodnutí mělo padnout již letos v létě, odcházející vláda ale nechala rozhodnutí na té, která měla přijít po ní. Ta dnešní – opět odcházející – ale při nezájmu o cokoliv evropské rozhodnutí opět nepřijala. Jako by nikomu nezáleželo na tom, že se všichni experti shodli na způsobu, který by měl být nejlevnější a nejefektivnější, jako by nikdo neměl zájem plnit sliby, které Česká republika při vstupu do Evropské unie dala.
Doufejme, že jde jen o dočasný vývoj. Není totiž nic horšího, než ponechat tak významnou změnu improvizaci. Jsme jí sice pověstní a mobilizací na poslední chvíli toho dokážeme hodně – ale často za cenu vysokých nákladů. Jasný plán a jasná cesta k jeho naplnění jsou věci, které by měla chtít každá vláda. Pak budeme vědět, že odpověď na poslední otázku je jasná – ano, dokážeme to.
Psáno pro server Peníze.CZ
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora.
