Komentář k tématu Národního konventu o EU Energetická politika Evropské unie patří k základním pilířům evropské integrace. Počátkem tohoto století čelila častým krizovým událostem a stala se předmětem několika konfliktů, což pocítil každý členský stát Evropské unie. Posilování závislosti na několika málo energetických zdrojích a přepravních trasách je nepochybně politika nerozumná. Geografická a klimatická poloha ČR přitom nedává přílišný prostor pro rozvoj široké palety obnovitelných zdrojů energie. Energetické závislosti se ovšem můžeme vyhnout pomocí energetických úspor. Svědčí o tom i citát z první strany každé učebnice energetické politiky: „Nejlevnější megawatt je ten nespotřebovaný.“
V současnosti jsme v energetice silně ovlivňování klimaticko-energetickým balíčkem, který vytyčuje cíle klimatické a energetické politiky Evropské unie do roku 2020. V domácím prostředí jsme loni aktualizovali Státní energetickou koncepci, která kromě dvou obecně známých cílů energetického trilematu, tedy konkurenceschopnosti a bezpečnosti, stanovuje jako svůj strategický cíl i udržitelnost. Tu spolu s úsporami a energetickou účinností ošetřuje Národní akční plán energetické účinnosti. Tyto dva strategické dokumenty pomáhají České republice soustředit své úsilí v oblasti v oblasti energetické účinnosti a ukazovat tak svou srozumitelnou pozici směrem k Evropské unii. Samotný fakt, že energetika a s ní spojená témata byla předmětem již čtyř kulatých stolů Národního konventu o EU, dokazuje její roli v prioritách české vlády. Energetickou účinnost totiž musíme pojímat jako zdroj energie sám o sobě – úspory nám totiž přinesou levnější a bezpečnější energii bez nutnosti výroby.
Jak být účinně účinnými?
Česká republika se při implementaci Národního akčního plánu energetické účinnosti rozhodla vydat cestou alternativního schématu, tj. podpory úspor prostřednictvím dotačních a investičních programů. Stojí před námi otázka, jak toto schéma podpory úspor lépe zkoordinovat a více zefektivnit. Z dosavadních zkušeností je přitom jasné, že bychom se měli více orientovat i na neinvestiční nástroje, které můžeme pro dosažení energetické účinnosti využít. V České republice existuje několik programů nebo konkrétních nástrojů zaměřených na energetický management, osvětu a vzdělávaní v oblasti energetických úspor, které hrají klíčovou roli v proměně chování spotřebitelů a nastartování potřebných změn v této oblasti.
Největší úkol ale vidím v tom, že v současnosti musí Česká republika vést debatu na národní úrovni, aby dokázala rychle zaujmout jednotnou pozici k návrhu revize směrnice o energetické účinnosti, který bude představen začátkem prosince 2016. Hlavní spornou otázkou je určení cíle, kterého by mělo být dosaženo do roku 2030 v oblasti energetické účinnosti. Podle závěrů Evropské rady z října 2014 by tento cíl měl být stanoven indikativně na 27 % s možností revize směrem nahoru v roce 2020. Zaznívají přitom hlasy, že by bylo možné stanovit již nyní cíl ještě daleko ambicióznější. Jakkoliv nepochybuji o tom, že je v možnostech řady členských států indikativní cíl 27 % překonat, nedomnívám se, že by to mělo být v této fázi pro ČR prioritou. Za klíčovou považuji diskusi s partnery na mezinárodní a domácí úrovni ohledně metodiky výpočtu hodnoty cíle v oblasti úspor a cenové efektivitě dodatečných opatření, které bude nutno pro jeho dosažení přijmout. Konečné stanovení „kulaté“ hodnoty bez podpůrných argumentů není cesta, kterou by měla ČR podporovat.
Velký potenciál rovněž shledávám v odstraňování bariér, které efektivnímu prosazování energetické účinnosti výrazně brání. Na jedné straně zde máme administrativní náročnost jednotlivých kroků, na druhé straně jde o výrazné technické překážky v jednotlivých dotačních programech. Výraznou mezeru shledávám taktéž v informování spotřebitelů o přínosech, které s sebou energetická účinnost a úspory energií přináší. Toho si musíme být jako Česká republika vědomi a s tím i přistupovat k jednáním o podobě nové směrnice, která na delší dobu ovlivní životy nás všech. Stát by měl v této oblasti sehrát roli průkopníka, který prokáže, že se investované prostředky v dohledném horizontu vrátí.
