V pondělí vyvrcholil boj o první kořist z brexitového boje – dvě evropské regulační agentury, které se na jaře 2019 budou stěhovat z Londýna. A my jsme bohužel dopadli jako ti pověstní sedláci u Chlumce.
Měli jsme přitom dobrou šanci – technicky byla česká nabídka pro Evropskou bankovní agenturu připravena velice dobře. Všechno před rokem rozjela Soňa Machová a na jaře se podařilo přesvědčit Karla Dobeše, který svou šikovnou diplomacií a neústupnou tvrdohlavostí již do Prahy dostal Galileo, aby zaštítil i snahu dostat do Prahy druhou evropskou agenturu.
Technicky byla naše nabídka připravena velmi dobře. Dávalo smysl říct si o bankovní agenturu a z naší politické slabiny – nečlenství v eurozóně – udělat výhodu, tj. snažit se politicky vyvážit roli Evropské centrální banky ve Frankfurtu. Jenže o výsledku nerozhodovala kvalita přípravy a ani ne tak úplně obsah nabídky, ale schopnost kandidátů hrát diplomatickou hru na dostatečně vysoké úrovni. A tady jsme naprosto selhali.
Někteří svádějí český neúspěch zejména na takzvané korekční koeficienty platů. Evropští úředníci totiž mají stanoven plat centrálně – a pak se upravuje podle toho, jak levně nebo draze je v místě, kde působí. Úředník v Bruselu tak má 100 % sazby, zatímco úředníci agentur, které zatím ještě jsou v Londýně, měli 142 % sazby, v Praze je to jen 73 % a třeba v Sofii jen 51 %. Takové změny platů (ze kterých se třeba počítá i nárok na důchod) by hrál v rozhodování klíčovou roli, pokud by o svém novém sídle rozhodovaly samy agentury. Ale rozhodnutí dělaly členské státy. A to byla naše šance.
Hlasovací procedura nám dávala šanci dohodnout se na tom, kdo nás podpoří a co mu za to nabídneme. Dělali to všichni a rozhodně se neomezovali jen na hokynářský obchod „Tvůj hlas pro bankovní agenturu, můj pro medicínskou“. Do hry vstupovaly nabídky podpor v jiných evropských otázkách, ale vedla se debata třeba i o volbě členů Rady bezpečnosti nebo o ochotě umístit více vojáků NATO v Pobaltí.
Byly země, které měly velmi jasně rozmyšleno, co budou za podporu chtít, a byly země, které měly detailně připravenou strategii, co komu nabídnou. A dohody se dělaly týdny předem na hodně vysoké úrovni. Tedy alespoň v zemích, které umí diplomatickou hru hrát. O kandidaturách vyjednávali premiéři, ministři zahraničí, ministři či státní tajemníci pro EU, seniorní diplomaté. Naproti tomu u nás kvůli volební kampani a následné depresi z výsledků ticho po pěšině.
Ano, vyjednat výhru bylo pro ČR hodně složité. Nejsme členy eurozóny, k EU se stavíme hodně vlažně, pověst euroskeptiků, kterou se v letech 2014-2015 dařilo zmenšovat, je kvůli hloupému postoji k evropské migrační krizi a kvůli rétorice vítězů voleb zpátky.
Ale pokud by naše diplomacie stála aspoň za něco, měli jsme se dostat minimálně do druhého kola a pokud bychom dokázali vyjednat alespoň koalici „středu a východu“, mohli jsme být ve finále. Jenže ona naše zase se horšící pověst na západ od našich hranic, pasivita a neschopnost kreativní diplomacie znamenaly, že skvělá práce těch, kteří naši kandidaturu chystali, spadla pod stůl hned v prvním kole.
A pondělní propadák by měl sloužit také jako velmi hlasité varování, jak naše evropské lavírování vnímají země západní Evropy. Už brzy se totiž bude jednat o reformě EU, o novém evropském rozpočtu – a tady všude můžeme dopadnout stejně špatně, pokud se nevzpamatujeme…
Psáno pro E15.
