Bruselskou bublinou cloumá „kauza Selmayr“. Co bychom o ní měli vědět a proč by nás měla zajímat, vysvětluje zkušený bruselský insider Tomáš Prouza.
Znalci bruselských poměrů si Martina Selmayra zřejmě poprvé všimli před čtrnácti lety, kdy se vzdělaný právník a hluboce přesvědčený eurofederalista stal tiskovým mluvčím komisařky Viviane Reding a stál za jejím úspěchem v boji proti roamingu. Z původně nevýrazné komisařky se z velké části právě díky Selmayrovi stala zřejmě nejznámější členka první Barrosovy Komise, což jí vyneslo nominaci i do druhé Barrosovy Komise v roce 2010, a to na místo viceprezidentky a komisařky pro spravedlnost. Během tohoto mandátu připravila řadu návrhů v oblasti justice (lepší vymáhání práva, ochrana práv obětí trestných činů, přeshraniční vymáhání dluhů, ochrana spotřebitele i ochrana dat) a intenzivně se věnovala boji za práva žen – to vše opět s Martinem Selmayrem, který všechny tyto aktivity koordinoval a prosazoval jako šéf kabinetu Redingové.
Svůj talent, pracovitost a organizační schopnosti Selmayr naplno otestoval v průběhu evropských voleb v roce 2014, kdy vedl kampaň Jean-Claude Junckera, kandidáta Evropské lidové strany na šéfa Evropské komise (proti němuž tehdy stáli třeba Martin Schulz za sociální demokraty a Guy Verhofstadt za liberály). Evropská lidová strana vyhrála, Evropská rada (tedy prezidenti a premiéři členských států) a Evropský parlament Jean-Claude Junckera zvolili předsedou Evropské komise – a Martin Selmayr se logicky stal šéfem Junckerova kabinetu s jedinou úlohou: dát do pořádku ne úplně hladce a koordinovaně fungující Evropskou komisi a vytvořit systém, který bude umět plnit politické zadání členských států a prosazovat to, s čím Jean-Claude Juncker vyhrál evropské volby.
Na rozdíl od svých předchůdců totiž Juncker do funkce přišel s jasnou politickou představou, jak se má Evropská unie dále vyvíjet – a získal pro to mandát jako vítěz evropských voleb i jako šéf Evropské komise, za kterého si jej vybraly jak členské státy, tak i Evropský parlament. Po Barrosovi, jehož komisaři si každý prosazovali své priority, a často šli jeden proti druhému, Jean-Claude Juncker zavedl pomocí viceprezidentů Komise jasnou řídící strukturu a pomocí veřejných „mission letters“ dal viceprezidentům a komisařům jasné úkoly a termíny.
Martinu Selmayrovi jako šéfovi Junckerova kabinetu připadla role hlídat, že komisaři plní zadání svého šéfa – stejně jako si úspěšný premiér hlídá to, co dělají jeho ministři, a pokud nefungují, zatlačí na ně. A logicky při tom šlápl na pár kuřích ok, protože v každodenní záplavě nových témat, emailů, telefonátů a schůzek není na nějaké diplomatické chození okolo horké kaše čas.
Martin Selmayr bruselský systém šokoval. Chtěl výkon, chtěl rychlost, chtěl, aby všichni dodržovali zadání, které dostali od šéfa Komise. Měl detailní znalost systému, takže si na něj nepřišli s klasickými úřednickými kličkami a triky vytáhnutými z Jistě, pane ministře. A měl absolutní důvěru a podporu svého šéfa, takže lidé velmi rychle zjistili, že Monstrum z Berlaymontu, jak Selmayra překřtil vlivný server Politico, je potřeba brát vážně.
Osobně jsem zažil tři Evropské komise a tato Junckerova je výrazně nejlepší. Má jasný směr (který se může někomu nelíbit, ale aspoň každý ví, co může čekat), aktivity jednotlivých komisařů se podporují a navazují na sebe, Komise mnohem lépe komunikuje (jen za první dva roky Junckerovy Komise bylo třeba v ČR více komisařů než od Barrosa za pět let) a dokázala rozjet několik velkých věcí.
Emocí tím, jak řídil politický chod Komise, Selmayr vyvolával dost. A přibylo jich poté, co se 1. března 2018 stal novým generálním tajemníkem Komise, tedy člověkem, který řídí všech 33 000 evropských úředníků a stará se o to, aby bruselská mašinérie běžela efektivně. Jmenování Selmayra proběhlo přesně v Junckerově duchu – rychle, překvapivě, bez nutnosti politických obchodů a v rámci pravidel, které zná lépe než většina ostatních. Proto k celé té aktuální pseudokauze jen pár rychlých poznámek.
Zaprvé: kolegium komisařů funguje lépe a efektivněji než kdykoliv v minulosti – ale ne vždy to platí o úřednickém aparátu. A rok před dalšími evropskými volbami je logické, že Juncker začíná mnohem důrazněji tlačit na naplnění a dotažení svých plánů – a k tomu potřebuje rychle a dobře fungující aparát Komise.
Zadruhé: postup při jmenování byl možná kreativní a rychlý, ale byl plně v souladu s pravidly.
Zatřetí: „kauzu“ z celé věci vytváří především opozice v Evropském parlamentu od Farage z UKIP přes maďarské nacionalisty až po radikální Zelené, kteří se snaží nabrat euroskeptické body v době, kdy se začínají probírat kandidátky do příštích evropských voleb.
Začtvrté: jmenování Martina Selmayra do čela aparátu Komise odhlasovali VŠICHNI komisaři, žádný nebyl proti.
Zapáté: Češi často tvrdí, že bruselská byrokracie je pomalá a složitá. Měli bychom být proto rádi, že v čele evropské administrativy bude člověk, který umí zařadit vyšší rychlost a postarat se o to, aby se věci děly, nejen se o nich mluvilo.
Zašesté: ať si o jeho metodách řízení myslíme cokoliv, Martin Selmayr je člověk, oddaný fungování a rozvoji sjednocené Evropy, z čehož země jako je ČR nadprůměrně těží.
Zasedmé: poznal jsem v Bruselu stovky úředníků a manažerů. A žádný nemá lepší kvalifikaci a schopnosti řídit evropskou administrativu než Martin Selmayr.
Navzdory současným emocím v bruselské bublině jsem proto rád, že je Selmayr novým generálním tajemníkem Komise. Dává to totiž šanci, abychom dostali to, co jsme jako Češi vždycky chtěli – systém, který funguje rychle a efektivně.
Pokud chcete vědět o mých názorech více, sledujte můj Twitter @ProuzaTomas na adrese https://twitter.com/ProuzaTomas
Psáno pro online deník Info.cz.
