Na podzim 1989 jsme hlasitě volali Zpět do Evropy – a povedlo se. Během pouhých 15 let jsme se stali členy NATO i Evropské unie a ostatní nám rádi pomohli nejen se zajištěním bezpečnosti vůči ruské rozpínavosti, ale i s transformací ekonomiky a hospodářským růstem tím, že své peníze dobrovolně investovali do nás místo do své vlastní země. Věřili totiž, že bezpečná, úspěšná a bohatá Evropa táhnoucí za jeden provaz je investicí, která se vyplatí víc, než jakékoliv jiná.
Ovšem poslední dobou ta víra začíná ochabovat a čím dál více západních zemí se ptá, zdali má opravdu smysl pomáhat zemím ve středu Evropy, které o to – soudě dle jejich siláckých výroků a sabotování některých společných rozhodnutí – ani nestojí. Nebylo by nakonec lepší vyslyšet volání řady lidí z této části Evropy a omezit vztahy čistě na zónu volného obchodu, zapomenout na pomoc se zlepšováním životní úrovně a rezignovat na představu, že sdílíme nejen ekonomické zájmy, ale i společné hodnoty?
Můžeme si za to sami. Stačí se podívat na Maďarsko posledních let, jehož vládce potřebuje ke svému úspěchu neustálý konflikt s okolním světem. Stačí se podívat na Polsko, jehož styl řízení státu má mnohem blíže k Rusku než k západní demokracii. A stačí se podívat na ČR, počínaje vládami ODS, které ignorovaly realitu a předstíraly, že můžeme být uzavřeným ostrovem uprostřed otevřené Evropy, a konče současným hradním pánem, který konec své kariéry staví na umělém vytváření strachu, hasičích hrdinně bránících hranici s Rakouskem a zpochybňování základu úspěchu naší země – členství v Evropské unii.
Vyzývání k referendu o Czexitu možná přinese pochvalné titulky na Russia Today, ale je to také hra se sirkami ve stohu slámy. Evropskou unii půjde vždy vylepšovat – ale stát mimo ni by znamenalo, že na tom budeme výrazně hůře ekonomicky, politicky i bezpečnostně. Poprvé v historii jsme členy mezinárodní organizace, ve které máme právo vyjádřit svůj názor a kde je jen na nás, jak úspěšní budeme v jeho prosazení. Takže ještě jednou a pomalu: RVHP byla opravdu hodně jiná než je EU.
Největším problémem ČR je, že dnes tady s výjimkou TOP 09 není politická strana, která by jasně a bez různých „ale“ říkala, že podporuje naše členství v EU a že je důležité neocitnout se na vedlejší koleji. Pokud se budeme ptát lidí, řeknou, že na východ rozhodně nechtějí. Ale zároveň neudělají nic pro to, abychom se tam neposouvali. A pokud jim někdo zkusí připomenout, že členství v úspěšném klubu nepřináší jen práva, ale i povinnosti, se zlou se potáže.
Naposledy to udělal nový francouzský prezident Emmanuel Macron – a kvůli jeho varování, že EU není samoobsluha, málem Visegrád zrušil schůzku s ním minulý pátek. Je nepříjemné slyšet pravdu, ale připravme se, že podobné hlasy budou zaznívat stále častěji, neboť konečně znovu fungující německo-francouzský motor obrátky evropské integrace rychle zvýší. A naše obvyklá strategie „počkat, odložit, zablokovat“ postupně přestane fungovat, protože ti, kteří chtějí silnější Evropu, přestanou na opozdilce čekat. Bude jen na nás, jestli se znovu dokážeme zapojit do budování jednotné a úspěšné Evropy, nebo budeme věřit, že se nám ostatní přizpůsobí, aniž jim za to něco nabídneme. Jenže doba se změnila a budeme se muset znovu rozhodnout, kam chceme patřit.
Psáno pro E15.
