Banky a velké úvěrové společnosti začínají přitahovat kohoutky a spotřebitelské úvěry dávají mnohem opatrněji. Hlad po penězích přitom stoupá a lichvářům nastávají žně. A stát raději stojí stranou.
Banky začaly být v posledních měsících opatrnější při poskytování spotřebitelských úvěrů a některé dokonce výrazně zpřísnily požadavky na bonitu klienta (a to nemluvíme o tlaku na odhadce cen nemovitostí, aby byli mnohem konzervativnější než doposud a bankám tak u hypoték uměle vytvářeli polštář pro případné nesplácení novými majiteli realit). Podobně opatrné začínají být i velké splátkové společnosti, kterým se kupí nesplácené úvěry a proto zpřísňují podmínky pro nové klienty.
Opatrnost je v období současné ekonomické nejistoty samozřejmě na místě a většina analytiků opatrnější postup těchto institucí chválí. Zapomínají ale na to, že běžný klient těchto institucí uvažuje úplně jinak. Pokud totiž půjčku nedostane, neznamená to, že na úvěr zapomene. Banky i velké nebankovní instituce totiž v České republice dlouhá léta intenzivně masivní reklamou budovaly dlužnickou kulturu a vytvářely v lidech dojem, že je v pořádku se zadlužit kvůli čemukoliv. Každý úvěr se počítal a nebylo výjimkou, že žadateli, který splňoval kritéria, se místo požadovaných 20 000 korun snažila finanční instituce vnutit třeba dvojnásobek. Sice tyto peníze nepotřeboval, ale plán bylo potřeba plnit…
Peníze za každou cenu
Klient, kterého odmítne banka nebo jiná „klasická“ nebankovní úvěrová instituce, se obvykle neuskromní, ale zkusí si peníze půjčit jinde. I proto se v posledních měsících vyrojilo tolik nových inzerátů na „půjčky ihned a bez prokazování příjmu“. Stačí si prolistovat jakékoliv noviny, podívat se na teletexty českých televizí nebo sledovat inzeráty v dopravních prostředcích. Nabídka je čím dál tím větší, sliby obrovské – a na podmínky a úroky se moc lidí neptá.
A jsou to právě úroky a poplatky, na které by si lidé měli dávat pozor. Jenže nikdo je to neučil, nikdo jim nevysvětloval, co znamená třeba zkratka RPSN, nikdo příliš přísně netrestal ty, kteří své klienty řádně neinformují. Česká obchodní inspekce sice provede velkou kontrolu poskytování úvěrů a vydá tiskovou zprávu, že půlka úvěrů nebyla poskytnuta v souladu se zákonem. Ale stane se pak něco? ČOI nezveřejní jména těch, kteří pravidla hry porušili, a veřejnost tak nevaruje. Udělené pokuty jsou v porovnání se ziskem z klamání klientů minimální a ČOI není ani tak důsledná, aby do firem, které zákon obcházejí, chodila pravidelně a sankce opakovala. Možná by stačilo, kdyby ČOI alespoň aktivně veřejnost informovala o jejích právech na informace o úvěrech…
Pořádnou osvětovou kampaň by si zasloužilo také varování před nečitelnými a složitými obchodními podmínkami. Dlouhé texty, psané drobným písmem a plné zkratek, několik dokumentů, které se na sebe vzájemně odvolávají, právo na jednostrannou změnu, o které se klienti neinformují – to je jen pár hlavních nešvarů, kvůli kterým nemá šanci běžný klient doopravdy posoudit, do jakého smluvního vztahu to vůbec vstupuje. A to nemluvím o různých podivných smluvních pokutách, které jsou schovány někde hluboko v obchodních podmínkách a jsou konstruovány tak, aby je bylo možno naúčtovat co největšímu počtu nic netušících klientů.
Jednoduché triky
Řada podloudných úvěrářů již navíc přišla na jednoduché triky, kterými se mohou dozoru České obchodní inspekce vyhnout. Stačí třeba do smlouvy napsat, že se peníze poskytují na opravu nebo údržbu nemovitosti – a RPSN není potřeba uvádět. Ve smlouvě je třeba zároveň uvedeno, že půjčená částka bude vyplacena exekutorovi nebo jiné úvěrové firmě, ale to již ČOI nechává klidnou, i když jde o jasné obejití zákona.
Otázkou samozřejmě je, koho by v podobných případech měla postihovat. Klienta za úvěrový podvod, protože podepsal, že peníze budou použity na jednu věc a přitom je použil na jinou? Ale tvrdil to vůbec nebo mu stačilo vysvětlení, že „my to máme takhle předtištěné, to je jenom taková formalita a vůbec na tom nezáleží“?
Postih by samozřejmě měl jít za úvěrovou firmou. Prokázat jí obcházení zákona by nebylo nijak složité, ale někdo by musel chtít. Na trhu totiž musí existovat nabídka úvěrů pro různé typy klientů. Ale stát by neměl dovolit, aby byl celý jeden segment postaven na zamlčování faktů, zamlžování podmínek a klamání těch, kteří se nemohou bránit. A slušné úvěrové firmy by se měly bránit před poškozováním svého byznysu.
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
