Minulý týden se objevilo pár opatrně pozitivních zpráv na téma důchodové reformy a podle optimistů se koaliční debata již blíží dohodě. Je ale smutné, že navrhovaná důchodová reforma je šita na míru pouze jedné zájmové skupině – a běžní občané to bohužel nejsou.
Navíc se okolo důchodové reformy vytvářejí očekávání, která prostě nemohou být pravdivá, stát ale spoléhá na to, že to většině občanů ještě řadu let nedojde. Řada lidí tak naivně očekává, že jim reforma přinese důchody, že budou do průběžného systému odvádět méně peněz, a že jim penzijní fondy zajistí bezpečné uložení peněz s vysokým výnosem. Ani jeden z těchto mýtů není pravda, ale ani pravicové strany – které by měly mít odvahu upozorňovat na osobní odpovědnost každého člověka za svou budoucnost – nemají odvahu říci nahlas celou pravdu.
Povinností k bohatství
Marketéři důchodové reformy tvrdí, že pouze povinný systém bude dostatečně stabilní pro potřebné změny. Na chvíli pomiňme, že stabilita penzijního systému závisí v podstatě pouze na politické situaci, což v posledních letech zažili Slováci, Maďaři a nyní i Poláci. Důležité totiž je, jak bude systém nastaven. I dobrovolný dobře nastavený systém může být mnohem úspěšnější než povinný, ve kterém stát nechá vydělávat všechny zúčastněné kromě klientů penzijních fondů.
Jedním z mužů v čele reformy je Ivo Foltýn, kdysi šéf Penzijního fondu České pojišťovny a spolu s Jiřím Rusnokem nejvlivnější osoba Asociace penzijních fondů. Dnes je poradcem ministra práce a sociálních věcí pro důchodovou reformu – a protože si ministerstvo financí nad důchodovou reformou v podstatě umylo ruce, má nebývale velký prostor ovlivnit institucionální uspořádání nového systému.
Bohužel zřejmě nemá oponenta, protože za výchozí variantu se bere zřízení speciálních povinných penzijních fondů. Stát tak ignoruje vlastní drahou lekci, kterou si udělil s vybudováním exkluzivní skupiny stavebních spořitelen. Dnes již sice chápe, že konkurenci by prospělo, kdyby byl zákonem definován pouze produkt, nikoliv jeho poskytovatelé (a produkt stavebního spoření tak mohly poskytovat například všechny banky), ale zdá se, že stejnou chybu chce zopakovat znovu tím, že miliardy penzijních úspor potečou několika málo speciálně vybudovaným institucím.
Zároveň se příliš nemluví o nákladech těchto fondů a o úrovni, na které by byly zastropovány. Pokud jsou ale myšleny vážně návrhy na limit dvou procent ze spravovaných aktiv, vzniká nám tady jeden z nejvýnosnějších zlatých dolů posledních let. Vždyť minimálně prvních 25 let reformy budou nové penzijní fondy pouze sbírat vklady a investovat je. V konkurenčním prostředí by firmám na pokrytí nákladů i slušný zisk stačilo mnohem méně než ona nadhazovaná dvě procenta. Ale chtějí autoři reformy opravdu konkurenční prostředí, které klientům nabídne zajímavé výnosy? Zatím to tak bohužel nevypadá.
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
