Když někdo udělá chybu, bývá zvykem, že se omluví a zkusí ji napravit. Když ale ministerstvo financí doplatilo na svůj protiústavní postup při změnách ve stavebním spoření, místo omluvy začalo bouchat pěstí do stolu a trestat ty, kteří na chybu poukázali.
Tím samozřejmě nechci říct, že změny ve stavebním spoření nebyly potřeba. Příliš benevolentní systém se začal měnit již před šesti lety, kdy stát začal tlačit na výrazné navýšení poskytnutých úvěrů, aby stavební spoření plnilo svůj základní účel – poskytovat levné zdroje pro zlepšování bytového fondu. Vzhledem ke stavu veřejných financí určitě měla smysl i debata o dalších úpravách státní podpory tak, aby státem vložené peníze přinášely větší hodnotu, místo promyšlených úprav ale přišel jednorázový a neústavně aplikovaný řez.
Ať už chceme, nebo ne, stavební spoření je pro Čechy po bankovních účtech druhý nejznámější finanční produkt a pro řadu domácností s nižšími příjmy je to jediný nástroj, pomocí kterého si spoří a vytvářejí rezervy. Chytrá vláda by toho zkoušela využít při plánování reforem, protože je vždy levnější využít existující a lidem známé nástroje než budovat zcela nové instituce s vysokými úvodními náklady. Jenže odolat nabídkám a tlaku lobbistů, kteří vydělají mnohem více na budování zcela nového systému, je hodně těžké…
Své plány si rozvracet nedáme
Ostrá reakce ministerstva financí na verdikt Ústavního soudu navíc připomíná jedno heslo minulého režimu: Republiku si rozvracet nedáme. Mediální výhrůžky tím, že by se státní podpora stavebního spoření mohla zrušit úplně, když si stavební spořitelny dovolily protestovat, a odebrání dotací na regionální železnice jako trest opozici za to, že stížnost u Ústavního soudu podala, mají být důrazným varováním a potrestáním za jejich drzost a neposlušnost. I když by to vyžadovalo velké pracovní nasazení, vláda měla možnost provést změny řádnou cestou a ještě před přijetím změny existovala řada posudků, které varovaly před neústavností zvoleného postupu.
Všem trestům ale asi ještě není konec, protože podobně vyděračský a systémově nesmyslný je i návrh ministerstva financí na to, aby byl státní příspěvek ve stavebním spoření vázán výhradně na využití peněz pouze pro účely bydlení. V tom případě nemusí stavební spoření existovat vůbec a místo toho může stát provozovat přímý dotační program pro každého, kdo chce zlepšit svou bytovou situaci. Ale opravdu je to to nejlepší, co chceme s veřejnými penězi dělat?
My to tak chceme
Mocenský přístup se ale ministerstvu financí zřejmě líbí, protože zcela bez ohledu na analýzy či ekonomické dopady podobně postupuje i v jiných oblastech. O tom, jak ministerstvo financí pečlivě naslouchá penzijním lobbistům a navrhuje nejdražší možný systém penzijní reformy, se napsalo již mnoho. Podobně bohorovný přístup se ale objevuje i v dalších návrzích ministerstva, kdy ze všech analýz vyplývá, že některý krok nemá smysl, přinese velké náklady a je kontraproduktivní. Jenže jediným argumentem, který má dnes na ministerstvu v oblasti finančních služeb sílu, je „my to tak prostě chceme“.
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
