Pro navrhovanou důchodovou reformu se vžil název „mejdan bankovních domů“. V pondělí představené návrhy zákonů naznačují, že nepůjde o rychlou bujarou pitku, ale spíš o dlouhou hostinu. A ty, kteří špatně zváží svůj vstup do systému a chování v něm, čeká při odchodu do důchodu velmi slušná kocovina.
V podstatě jediným argumentem na obhajobu navržené podoby důchodové reformy je to, že jde zřejmě o maximum možného a že máme být rádi, že se rozhádaná koalice vůbec dokázala na něčem shodnout. Někteří politici dokonce tvrdí, že za úspěch budou považovat samotné schválení reformy a bude jim jedno, kolik lidí do systému vstoupí či nikoliv. A této podivné filozofii, kdy se dělá reforma kvůli čárce u Evropské komise a snaze o záchranu pošramocené pověsti vlády, neschopné za rok pohodlného vládnutí prosadit jedinou reformu, bohužel odpovídá i celé nastavení důchodové reformy.
Špatný start
Pomiňme to, že vláda svou komunikační neschopností poštvala proti důchodové reformě, která v očích lidí přináší pouze zvýšení cen kvůli vyšší DPH, stovky tisíc lidí, kteří by ji jinak podporovali a rádi by do systému vstoupili. Pomiňme i to, že důchodová reforma nemá ve vládě žádného šampiona, že nikdo z ministrů aktivně nevystupuje a nevysvětluje, proč je reforma důležitá a co lidem přinese.
I když se dříve či později zřejmě nějaký šampion reformy najde, účast ve druhém pilíři bude výrazně nižší, než by být mohla. Maximální účast by samozřejmě přinesl povinný vstup do druhého pilíře, ale i když vláda pochopila neprůchodnost povinného vstupu, mohla dosáhnout výrazně vyšší účasti. Stačilo, aby místo aktivního souhlasu se vstupem do druhého pilíře museli lidé projevit aktivní nesouhlas. Vzhledem k lidské psychologii by se pak počet účastníků počítal na miliony, při současném špatném nastavení, hloupé komunikaci a zbytečném prodražování celého systému bude vláda i penzijní společnosti rády, pokud se budou počty účastníků počítat na statisíce.
Pochybné investiční strategie
Autoři reformy se na první pohled poučili z chyb v nastavení současných penzijních fondů, které musely klientům garantovat i v případě propadu trhů alespoň nulový výnos, a tak mohly investovat jen velmi konzervativně. Výnosy potom často nepokrývaly ani inflaci a i přes státní příspěvek nebylo penzijní připojištění pro lidi do 40–45 let výhodné.
Měli bychom tedy ministerstvo pochválit, že navrhuje vznik čtyř povinných fondů s různou strategií, od konzervativního ukládání peněz do státních dluhopisů (naštěstí nejen českých, jak se původně uvažovalo) až po dynamický fond s dostatečným podílem akciových investic, které by měly nabídnout zajímavý výnos. Jenže podobně jako v jiných aspektech reformy jde o řešení suboptimální, které vypadá hezky na papíře, ale lidem spíše zkomplikuje život.
Budou se totiž muset rozhodovat, do kterého ze čtyř druhů fondů vstoupit (přičemž penzijní společnost je jednoznačně motivována směřovat kvůli poplatkům své klienty do dynamického fondu), budou muset sledovat, jak se fond vyvíjí, a aktivně reagovat na změny své životní situace. Jenže kolik z potenciálních klientů při zoufale nízké finanční gramotnosti českého národa ví, jak postupně měnit skladbu svého portfolia, kdy přecházet na konzervativnější investice a podobně?
Řada mladých lidí bude naopak příliš opatrná a peníze – které budou ve fondech třicet a více let – bude směřovat do konzervativních fondů, kde budou ztrácet kvůli inflaci. Jejich důchod z druhého pilíře bude zbytečně nízký.
Pokud by autoři reformy skutečně stáli o co nejvyšší důchod ze druhého pilíře, navrhli by místo čtyř povinných fondů pětileté tranše fondů životního cyklu, tedy fondů, které pro mladší klienty investují dynamicky a s jejich rostoucím věkem postupně navyšují podíl dluhopisů a nástrojů peněžního trhu, aby automaticky chránily vytvořenou hodnotu. Fondy životního cyklu již dnes využívají stovky tisíc lidí, což by mimo jiné pomohlo přilákat řadu z nich do druhého pilíře.
Zbytečné náklady
Jenže pokud by stát vybral fondy životního cyklu, měl by jeden zásadní problém – už by neexistoval jediný důvod, proč vytvářet nové penzijní společnosti. Nové penzijní společnosti totiž nejsou nic jiného než klasické investiční společnosti, které musí vytvořit povinné podílové fondy a mají mnohem přísnější požadavky na svůj kapitál.
Nesmyslná fixace na vytváření nových institucí místo využití stávajících (kdy by se regulovala pouze podoba nabízeného produktu) povede pouze k tomu, že systém bude několikanásobně dražší, než je potřeba. Nejde jen o vytváření zbytečných manažerských struktur, investic do systémů a podobně, ale i o nesmyslně vysoké požadavky na kapitál nových společností. Stát požaduje půl miliardy, přitom největší česká investiční společnost, spravující miliardy, vystačí se sedmkrát menším kapitálem. Nejsou náklady na půlmiliardový kapitál opravdu zbytečné?
Poplatky rostoucí do nebe
O tom, jak vysoké důchody z druhého pilíře budou, rozhodnou mimo jiné i poplatky penzijních fondů. Ministerstvo financí přišlo s variantou, která na první pohled vypadá příjemně – manažerský poplatek od 0,3 do 0,6 procenta z aktiv ročně. K tomu se přidává „férová nabídka“ – pokud vám vyděláme, dáte nám z toho deset procent.
V prvních letech, kdy se zhodnocují pouze malé částky, budou poplatky za zhodnocení v řádu desetikorun a lidem nebudou vadit. Ale třeba po dvaceti letech spoření z platu 25 000 Kč a průměrném zhodnocení dynamického fondu už klient zaplatí skoro tři tisíce a další dva tisíce ho bude stát základní poplatek. První čtyři měsíční platby, tedy od ledna do dubna, tak padnou pouze na zaplacení poplatků za uplynulý rok!
Nesmyslná cenová regulace
Možná ale nakonec žádná důchodová reforma nebude, protože druhý ani třetí pilíř nebude mít kdo distribuovat. Návrh zákona totiž limituje odměnu za získání klienta na 3,5 % průměrné mzdy, tedy přibližně 840 Kč. A za těchto podmínek se nikomu – ani bankám ani poradenským firmám – nevyplatí produkt nabízet. Zejména v situaci, kdy existují alternativní produkty, které jsou pro klienty minimálně stejně výhodné, ne-li výhodnější než navržené penzijní produkty.
Podobná cenová regulace navíc nemá na světě obdoby. Pokud stát stanoví maximální poplatky, které lze účtovat klientům, má být ve svobodné zemi věcí každého podnikatele, jak se získanými penězi naloží a do čeho chce své příjmy investovat. Pokud chtělo ministerstvo financí zajistit kvalitní distribuci, mělo navíc zvolit úplně jiný model odměňování distributorů, kde by se platilo za průběžnou péči, a ne za jednorázový lov na klienty. To by ale muselo ministerstvo být ochotno komunikovat s celým trhem, a ne jen opisovat podklady, které jim dodá pár lobbistů velkých finančních skupin, kterým jsou tyto návrhy ušity na míru.
Chudinka třetí pilíř
Důchodová reforma by měla přinést dlouho očekávanou reformu dnešních penzijních fondů. Je dobře, že se rozvolní investiční pravidla a navýší se státní příspěvek. Jen – jak se bohužel poslední dobou u návrhů ministerstva financí stalo zvykem – je změna neúplná a nedomyšlená. Stát totiž u penzijního připojištění vedle přímého státního příspěvku lidi podporoval i daňovými úlevami. A když se dnes na ministerstvu zeptáte na to, jak se upraví daňové odpočty po změně státního příspěvku, dozvíte se pouze to, že asi zůstanou „plus minus stejné“. Změny třetího pilíře měly podpořit jeho atraktivitu, spousta nejasností ale lidi spíše zmate.
Pokud chce stát skutečně úspěšnou důchodovou reformu, měl by navržené zákony hodit do koše. Přijít by měl s novým návrhem, který bude výrazně levnější a skutečně lidem poskytne možnost navýšit si příjem v důchodu. Stačilo by k tomu jediné – aby se ministerstvo bavilo se všemi, kdo mají k věci co říct.
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
