Heslům o boji proti korupci a rozpočtové odpovědnosti této vlády již nikdo nevěří. A premiér se poslední dobou chová tak, jako by v jeho osobním erbu bylo vepsáno heslo „Republiku si rozvracet nedám“.
První varovný signál přišel v době, kdy celá země tleskala tomu, že se policii a státnímu zastupitelství naprosto nečekaně vrátila odvaha a vedle malých lokálních rybiček sáhli i na hejtmany a ministry. Premiér Nečas ovšem jasně ukázal, co si o takovém boji s korupcí myslí, navíc stylem, který nápadně připomínal rétoriku minulého režimu. Jeho výrok, že o jeho vládě nebudou rozhodovat policejní plukovníci, už dokonce stihl zlidovět.
Pokud by šlo o jednorázový exces, dal by se omluvit náročnou funkcí a napětím (nebo strachem?) kdysi velmi slušného politika z toho, kdo je na policejním seznamu dalším cílem. Jenže konec minulého týdne, kdy premiér označil všechny kritiky zvyšování DPH za debily, naznačuje, že jde spíše o nový politický styl. Jen mi uniká, koho má tento nový styl oslovit a proč si premiér myslí, že snahou zadupat kritiky do země dosáhne něčeho jiného než toho, že lidé budou nesouhlasným hlasům naslouchat o to pozorněji.
Zajímavou sondou do premiérova myšlení byly dva velké novinové rozhovory koncem minulého týdne. V tom prvním premiér řekl, že české hospodářství je v recesi, protože mezi lidmi je ekonomická blbá nálada. Škoda, že nenásledovala otázka „A kdo za to může?“. Bylo by zajímavé, jak by se premiér vypořádal s jedním komunikačním selháním své vlády za druhým, s bezprecedentně klesající důvěrou i s tím, proč neustále českou ekonomiku oslabuje svými podivnými kroky na příjmové i výdajové straně rozpočtu.
Ještě poučnější byl rozhovor v sobotních Lidových novinách. Premiér v něm kritizoval to, jak se všichni upínají na růst HDP – a místo něj jako správnou modlu vztyčil schodek státního rozpočtu. Nikdo samozřejmě nezpochybňuje, že zlepšení českých veřejných financí je potřeba, ale každý soudný ekonom ví, že zvyšování daní, plošné škrtání pomoci potřebným či trestání živnostníků je tou nejhorší možnou cestou. Jenže tato cesta je pro skupinu lidí okolo premiéra pohodlnější než možnost důrazně sáhnout na státní výdaje na infrastrukturu, informační technologie nebo obranu, tedy oblasti špatně kontrolovatelné – ale s o to větším korupčním potenciálem. Jak ukázala kauza hejtmana Ratha, velké peníze by šly šetřit také ve zdravotnictví – ale to je další silná lobby, proti které nemá vláda důvod jít.
Premiér země má plné právo (a také plnou odpovědnost) definovat směřování země, kterou spravuje, a rozhodovat o tom, kdo bude mít z jeho kroků větší prospěch a kdo na ně naopak doplatí. Jen je škoda, že podle onoho rozhovoru v Lidových novinách premiér považuje schodek státního rozpočtu za důležitější než ekonomický růst. Ano, díky relativně zdravým veřejným financím šetříme na dluhové službě a jsme miláčky trhů. Většina občanů z toho ale nic nemá.
Pokud by vláda inteligentně podpořila ekonomický růst, možná by nám o něco stouply náklady na dluhovou službu – jenže vyšší daňové výnosy by ten mírný nárůst hladce zaplatily. Růst HDP o jediné procento na daních přinese 15-20 miliard korun, tedy výrazně více, než kolik do rozpočtu přijde díky dalšímu zvyšování DPH. Navíc by díky vyššímu růstu zůstalo více peněz v kapse i všem lidem. A každý zodpovědný premiér by měl myslet především na to, jak jeho kroky ovlivní blaho občanů země, o kterou má řádně pečovat. Nebo tomu věří jen političtí a ekonomičtí debilové?
Ryché komentáře autora k ekonomickému dění najdete na jeho Twitter účtu @prouzatomas. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
