Před rokem zveřejnil britský výzkumný ústav National Institute of Economic and Social Research velmi zajímavou analýzu. Srovnával v ní vývoj ekonomiky během „Velké krize“ třicátých let s vývojem po krizi roku 2008. A výsledek rozhodně nebyl pro dnešní politiky lichotivý – Británie, Španělsko i Itálie vykazovaly ve třicátých letech mnohem rychlejší oživení než po současné krizi.
Důvodů je samozřejmě více, ale tím hlavním byla (a i nadále je) nesmyslná politika „rozpočtové odpovědnosti“ v době, kdy ekonomika potřebovala nastartovat a profinancovat potřebné strukturální změny. Bylo (a i nadále je) zvláštní pozorovat, jak politici prosazovali své ničím nepodložené plány bez ohledu na jasné ekonomické analýzy, prokazující škodlivost této politiky. Nešlo přitom o nějaké „levicové“ analýzy, které by šlo smést ze stolu mávnutím ruky a pohrdavou frází o zastaralé ideologii, ale o výsledky práce řady uznávaných institucí včetně Mezinárodního měnového fondu.
Jenže řadě vlád včetně té české se tyto analýzy nehodily, takže předstíraly, že neexistují. Ideologická víra ve snižování výdajů v době největšího propadu ekonomiky měla vést v „posílení důvěry“. Dokonce i podle tehdejšího šéfa Evropské centrální banky Jean Claude Tricheta mělo být „klíčovým faktorem řešení krize obnovení důvěry“. Zapomněl ale zkusit vysvětlit, jak obnovit důvěru firem, které přicházely o zakázky kvůli škrtání vládních výdajů, jak obnovit důvěru lidí, kteří přišli o práci nebo ji po škole nebyli schopni najít a jak obnovit důvěru lidí, kteří si museli poradit se snížením svých příjmů kvůli škrtům v sociálních dávkách.
Důvěra přitom závisí na jedné podobné věci – na důvěryhodnosti. A tu si vlády snažily získat pomocí vnější „autority“ ratingových agentur. Neúnavně lidem vysvětlovali, že se musí mít hůře, aby si země mohla udržet dobré hodnocení ratingových agentur (bez ohledu na to, že druhým dechem často stejné ratingové agentury kritizovali za selhání na počátku krize a vymýšleli jejich přísnější regulaci). Nějak ale zapomínali lidem vysvětlit, proč by měli obětovat svůj blahobyt na úkor hodnocení ratingových agentur a co hmatatelného to jejich životu přinese.
Ono totiž žádné rozumné vysvětlení neexistuje. Ano, díky lepším písmenkům od ratingových agentur něco málo ušetříme na úrocích ze státního dluhu. Ale tyto úspory jsou několikanásobně nižší než národohospodářské škody, které „rozpočtová odpovědnost“ způsobí na potlačení ekonomického růstu či přímo pádu do recese, vyšší nezaměstnanosti a neochotě firem i lidí v nejisté době investovat. Propad výběru daní kvůli ekonomické nejistotě je navíc obvykle vyšší než plánované škrty, takže je potřeba v průběhu roku škrtat ještě více (a tak ještě přidusit dusící se ekonomiku) nebo na konci roku akceptovat vyšší schodek rozpočtu než jaký byl plánován – a ohrozit tak těžce kupovanou důvěru ratingových agentur.
České zkušenosti s rozpočtovou odpovědností jasně ukazují tři věci – že škrtání jen pro škrty nefunguje a ekonomiku země sráží na kolena, že nevadí udělat chybu, ale že voliči nesnesou, když si politici nejsou schopni chybu přiznat a napravit ji, a že každá vláda si musí vybrat, pro koho pracuje. Pokud se ale rozhodne, že (vedle pár kamarádů) bude hájit zájmy ratingových agentur a ekonomů odtržených od reality místo toho, aby hájila zájmy svých občanů, dopouští se zrady na těch, kteří jí uvěřili předvolební sliby. A zrada se neodpouští…
Ryché komentáře autora k ekonomickému dění najdete na jeho Twitter účtu @prouzatomas. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
