Česká republika trpí dvojitou kletbou – nekompetentní hospodářskou politikou vlády a neschopností vlády obnovit důvěru obyvatel v budoucnost země.
Spousta lidí mávne rukou a bude tvrdit, že Češi jsou prostě notoričtí stěžovatelé a že jejich nespokojenost není třeba brát vážně. Spotřební chování i řada průzkumů ale ukazují, že nespokojenost a nedůvěra lidí významně rostou, a problém je tedy mnohem větší, než se může na první pohled zdát. Proč ale, když tiskové zprávy naší vlády tvrdí, že je vše dobré, jsme miláčky ratingových agentur a naše veřejné finance se prý uzdravují?
Odpověď je jednoduchá – vláda se totiž nemoudře rozhodla, že dá rovnítko mezi hospodářskou a fiskální politiku. Veškeré rozhodování o rozvoji naší ekonomiky tak podřídila jedinému cíli, snížit schodek veřejných financí, ať to stojí, co to stojí.
Odpověď je jednoduchá – vláda se totiž nemoudře rozhodla, že dá rovnítko mezi hospodářskou a fiskální politiku. Veškeré rozhodování o rozvoji naší ekonomiky tak podřídila jedinému cíli, snížit schodek veřejných financí, ať to stojí, co to stojí.
Z Prahy to není vidět
Snižování schodku by byla správná politika, pokud by byly splněny dvě jednoduché podmínky. Tou první je požadavek, aby se škrtalo smysluplně tam, kde zbytečně plýtváme, nikoliv tam, kde je to sice jednoduché a politicky prosaditelné (protože škrtáme lidem, kteří nejsou typickými voliči vládních stran), ale kde to ohrožuje dlouhodobý stav naší ekonomiky. Druhou podmínkou pak je, že budeme škrtat tak, abychom neohrozili stav našeho hospodářství.
Vláda bohužel obě podmínky naprosto ignorovala. Ignorování té první jde ještě pochopit – při stavu vládní koalice je bohužel jakákoliv smysluplná debata nemožná a tak často nezbývá žádná jiná možnost než rezignovaný přístup „lepší něco než nic“. Ignorování druhé podmínky je mnohem horší, protože vede ke zbytečně vysoké nezaměstnanosti, snížení růstu či dokonce ekonomické recesi a rostoucí sociální stratifikaci.
V Evropě 21. století přitom není úplně obvyklé, aby vláda záměrně zvyšovala sociální rozdíly. Možná je to zase jen pragmatický přístup k politice a různým skupinám (ne)voličů, ale není pochyb o tom, že vládní reformy (ať už z pohledu škrtů ve státním rozpočtu, nebo zvyšování daní) nepřiměřeně těžce dopadají na ty vrstvy obyvatel, které se nemohou pořádně bránit. Z Prahy to není příliš vidět, ale stačí se vydat jen o pár desítek kilometrů dál a rozhodně neuvidíme obraz dobře fungující a úspěšně se rozvíjející země.
Živná půda extremismu
Právě ono pokračující rozevírání nůžek mezi jednotlivými vrstvami společnosti výrazně posiluje nedůvěru většiny obyvatel v budoucnost. To má samozřejmě dopady ekonomické (lidé méně utrácejí a zemi, kde vláda omezuje výdaje a kde své investice omezují i firmy, tak posunují do hlubší recese), mnohem závažnější jsou ale dopady společenské.
To, co se může ekonomickým technokratům zdát jako výhradně ekonomická záležitost (zvýšíme daně, omezíme veřejné výdaje) má v případě tak rychlých a výrazných změn jako u nás zásadní vliv na to, jak funguje celá společnost. A bohužel ne k lepšímu, protože ekonomické reformy v českém podání zatím vyslaly jediný zásadní signál – jste-li chudí, staří, nemocní, zapomeňte na jakoukoliv pomoc. A pokud jste mladí, zapomeňte na to, že získáte zajímavou práci a budete mít příležitost se rozvíjet.
Je až s podivem, že při tomto zacházení s většinou obyvatel se u nás ještě neuchytila žádná extremistická strana. To ale neznamená, že se neuchytí ani v budoucnosti, pokud bude vláda oprávněnou frustraci velkých skupin obyvatel i nadále posilovat.
Rychlé komentáře autora k ekonomickému dění najdete na jeho Twitter účtu @prouzatomas. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
