Navrhovat rozšíření státních investic se u ekonoma v Česku považuje téměř za profesní sebevraždu. Ale buď můžeme rozumně investovat, nebo se jako jediní v regionu budeme zbytečně plácat v dlouhodobé recesi.
Ta volba je opravdu jednoduchá – buďto pokračovat v nesmyslné politice škrtání za každou cenu, nebo najít cestu, jak znovu nastartovat kdysi úspěšnou českou ekonomiku. Záleží ale na způsobu provedení: pokazit jde všechno velmi jednoduše, zatímco správné provedení bude vyžadovat pečlivou analýzu a omezení různých lobby (a ani jedno zrovna nejsou naše silné stránky).
Strašení krizí přivolává krizi
Nejprve ale jedna poznámka ke škrtům – jsou položky, které bychom škrtat měli, protože české ekonomice (s výjimkou pár jedinců s konty v zahraničí) nepřinášejí nic pozitivního. Důvodem české recese je ale to, že jsme škrtali hloupě a na úkor chudých a nemohoucích, kteří škrty trpí mnohem víc než bohatší a ekonomicky úspěšnější. Především ale vláda svou nepromyšlenou komunikační politikou v lidech vyvolala strach z budoucnosti – a logickou reakcí bylo omezení výdajů domácností, škrty v investicích firem i snižování mezd právě s výmluvou na vládou tak zdůrazňovanou krizi.
A zatímco téměř všechny ostatní země hledají cesty, jak podpořit růst své ekonomiky a obnovit důvěru obyvatel v budoucnost, česká vláda sedí se založenýma rukama a opakuje mantru „investice nebudou, peníze už došly“. Peněz je přitom dost, zejména pokud bychom dokázali ušetřit na zbytečných byrokratických výdajích a lépe využívat prostředky plynoucí z Evropské unie. A pokud by vláda dokázala změnit rétoriku, aby neničila investiční náladu podniků ani lidí, bylo by k dispozici i mnohem více soukromých zdrojů.
… a trochu toho uznání
Neměli bychom ale investovat za každou cenu. Pod investicemi si dnes každý představí dálnice a železnice – budování dopravní infrastruktury samozřejmě vypadá jako pořádná injekce české ekonomice, můžeme ovšem se svými penězi nakládat i efektivněji. Každou z investic bychom měli vyhodnocovat ze dvou hledisek – co přinese české ekonomice z pohledu posílení hospodářského růstu a jak ovlivní (ne)zaměstnanost (zejména kvůli tomu, jak vláda zdevastovala aktivní politiku zaměstnanosti).
Vedle investic do zanedbané infrastruktury by měla vláda hledat cesty, jak přilákat další vlnu zahraničních investorů a jak motivovat úspěšné Čechy, investující v zahraničí, k návratu domů. Především by ale měla zkusit podpořit malé a střední podniky a šikovné řemeslníky. Nemusí přitom jít jen o investiční podporu, ale i o omezování byrokracie, zajištění jasných a dlouhodobě neměnných daní i trochy veřejného a vážně míněného uznání (na rozdíl od „uznání“ motivovaného pouze jednou za čtyři roky předvolebním bojem).
Dnešní investiční aktivita státu je zhruba na úrovni roku 2004. Buďto můžeme zůstat sedět, ignorovat ekonomickou realitu a vzájemně se plácat po ramenou, jak jsme úspěšně snížili státní schodek. Nebo najdeme odvahu rozhlédnout se okolo sebe a inspirovat se úspěšnými příklady zemí, které dokázaly postavit svou ekonomiku na nohy i v mnohem nepříznivější situaci. Bude to ale vyžadovat zásadní změnu myšlení a ochotu prodloužit mentální horizont za konec jednoho volebního období. Už jednou jsme o úspěšně nastartovanou ekonomiku přišli a bylo by hloupé tu chybu znovu opakovat.
Rychlé komentáře autora k ekonomickému dění najdete na jeho Twitter účtu @prouzatomas. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
