K čemu je vlastně ministr financí?

Ministr financí má v podstatě tři volby – buďto se stát mistrným technologem moci a využívat mocenské síly tohoto úřadu (ať už pro osobní a/nebo stranický prospěch) nebo být v podstatě neviditelným úředníkem a pouze „v tandemu“ (jak se teď módně říká) plnit politické zadání svého premiéra. A pak je tady ještě třetí možnost – zkusí využít možností ministerstva financí ve prospěch dlouhodobého úspěchu České republiky. To ale bude vyžadovat osobu, která má dostatečný rozhled a dokáže přemýšlet v horizontu delším než jedno volební období.

Rusnokův ministr financí by si jako osobní úkol měl vytýčit především snahu nic příliš nepokazit a – pokud mu aspoň trochu záleží na osobní pověsti – možná také zkusit brzdit největší výstřelky těch, kteří budou chtít pár týdnů či měsíců u moci využít k získání vlivu na veřejné peníze a na podniky ve vlastnictví státu. Krátký horizont Rusnokovy vlády totiž bude tyto snahy spíše posilovat než aby je brzdil.

Na co by se měl zaměřit nový plnohodnotný ministr financí, až budeme mít vládu s mandátem? Všichni mají před očima především státní rozpočet a daně, úkolů je ale mnohem víc. Ale pojďme začít právě u rozpočtu. Odcházející vláda byla pozoruhodná tím, jak nábožně vzývala schodek státního rozpočtu bez ohledu na praktické dopady tohoto deficitního kultu. Mnohem důležitější než snižování schodku za každou cenu by pro nového ministra proto mělo být to, jak se peníze utrácejí.

Zejména pro zemi, neschopnou dostat se z dlouhodobé recese, je nesmírně důležité, kam se veřejné prostředky investují. Můžeme hledat investice, které mají největší multiplikační efekt, ale také můžeme veřejné peníze v podstatě vyhodit z okna bez zásadního přínosu (samozřejmě kromě přínosu těm, kteří si tyto investice prolobbují). Schopnost ministra financí prosadit ekonomicky přínosné investice na rozdíl od těch politických rozhodne o tom, jak rychle se z nečasovské recese dostaneme. A je úplně jedno, jestli to bude se schodkem 2,6 nebo 2,9 % HDP.

Nižší schodek by mohl ministr financí zajistit mimo jiné tím, že si bude pečlivě hlídat, jaké dopady mají různé vládní výdaje a omezovat či měnit ty, které dlouhodobě nemají smysl. Jeden příklad za všechny – Nečas jako jedno z populistických témat přijal boj proti „zneužívání“ sociálních dávek. Možná tím pár korun ušetřil – ale přitom mu bylo úplně jedno, že díky nesmyslně nastavenému příspěvku na bydlení aktivně vytváří chudinská ghetta a že veřejné peníze tečou k pár bezskrupulózním jedincům místo toho, aby pomáhali potřebným. Dlouhodobé hospodářské náklady této politiky budování ghett přitom výrazně převýší „úspory“ z odebraných sociálních dávek.

Ministr financí má v ruce i daně, ale rozhodně nemá tak volnou ruku, jak si řada lidí myslí. Základní parametry, tedy výše jednotlivých daní, jsou totiž založeny na politickém konsensu a v konečném důsledku tyto základní parametry ovlivňuje především premiér. Ministr financí ale může sehrát důležitou roli v tom, zdali bude daňový systém zaplevelen dalšími a dalšími výjimkami – nebo se rozhodne systém pročistit a dá šanci podnikům a především podnikatelům volně dýchat. Jednodušší a hlavně stabilní daňový systém má přitom na výkonnost ekonomiky vyšší vliv než případná změna celkové daňové kvóty o nějakou tu desetinu procenta.

Ministr financí je ale také regulátorem finančního trhu a hazardu, řeší staré ekologické škody, je akcionářem významných firem a může být hlasitě slyšet v Bruselu při nastavování ekonomických pravidel evropského trhu. To všechno jsou věci, které velmi výrazně ovlivňují naši budoucnost – a bude zajímavé sledovat, jak s nimi naloží ministr s životností delší než pár týdnů. Přicházející prázdninový ministr by si měl především dát pozor na to, kolik drahých kompromisů po něm budou jeho političtí chlebodárci chtít – a dobře si rozmyslet, jestli jim bude ochoten kývnout nebo najde odvahu říci jasné NE.